„Dávalo by to přece smysl. Vzali mu to nejcennější, co měl, tak dobrovolně ukončil svůj život,“ přizvukoval Evě Šimon. „To sice jo, a pán prej byl takovej formát. Než žít v ponížení a okradenej, radši by si vzal život. Jenže to neudělal.“ „Tak už nám to prozraďte,“ žadonila Klára. „Máma nám o tom léta zakazovala mluvit. Nikdy nevíte, co kdo použije proti vám, že ano. Tomu vy nerozumíte, na to jste moc mladý. Ale mně už je dneska všechno jedno. Na starým dědkovi si nikdo nic nevezme. Hele, a nebyl by ještě jeden rumajzlík?“ rozhlédl se muž s bezelstným výrazem po mladých spolustolovnících. „Jo a já jsem ňákej Ferda,“ uklonil se. „A tohle je Ťapina, moje čubička,“ ukázal pod stůl. Fenka uslyšela své jméno a zvedla hlavu. Když před Ferdou přistál další rum, znovu se rozpovídal. „Máma vo tom porád mluvila. Furt si to přehrávala před očima, jako biograf. Nedala nám s tim pokoj,“ pokyvoval starý muž hlavou, jak si vybavoval dávné zážitky. „Slyším to jako dneska. Jak máma říká: ‚Vejdu dovnitř, chvíli smejčím, ničeho si nevšímám, a najednou jako bych koutkem oka uviděla něco, co tam nemá bejt. Otočím hlavu ke stolu – a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Ani jsem nevykřikla, dočista jsem oněměla. Tam, přede mnou, seděl pán, hlavu na stole, pod ní kaluž krve. V tý kaluži pistole. Pravou ruku měl na stole, druhou svěšenou dolů. Na první pohled jasná sebevražda,‘ takhle to máma vykládala. Ale teprv když se jí to po nějaký době rozleželo, začala o tom pochybovat.“ Ferda se odmlčel, aby se znovu napil. „Počkejte, já budu hádat,“ skočil do toho Evžen, než Ferda stačil opět promluvit. „Že on byl levák?“ „Teď jsi mě teda ale rozčílil, mladej,“ durdil se pamětník, až vzteky prskal. „Já už nic řikat nebudu, když jseš tak chytrej. Tohle já nemám zapotřebí.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223572
„Dostal jste dva rumy, tak nám to hezky dopovězte,“ zklidňoval ho Šimon. „No tak dobře. Ale copak tehdá byli leváci? Natož urozený? Ještě za mýho mládí všechny přeučovali na praváky. Takže pan hrabě Merzicz samosebou psal pravou. Ale máma si vzpomínala, že všechno ostatní dělal levačkou. Stříhal, kopal v lese, když dělali ty lesnický pokusy, no a levou taky střílel. Takže zkrátka a dobře, kdyby se chtěl zabít, určitě by si to neztěžoval a nebral by pistoli do pravý ruky, kdyby to mělo bejt to poslední, co na tomhle světě udělá,“ řekl Ferda důrazně. „To je sice zajímavá indicie,“ rozvažoval Evžen, „ale nic nemění na tom, že nevíme, co se stalo s monstrancí.“ „Ale znamenalo by to, že Jan Rudolf nebyl sebevrah, ale mučedník, jestli se to takhle dá říct,“ zamyslela se Eva. „Jenže nemáme žádné důkazy,“ namítl Šimon. „Nepamatujete si ještě na něco, co vám matka vykládala?“ obrátil se na Ferdu, který se už zase plně věnoval rumu. „Jenom to, že když hraběcí panička odjela s dětma do Švajcu, trávil pan hrabě moře času s tím svým fořtem, jako správcem polesí. Věčně chodili po lese, zkoumali stromy a vůbec vymejšleli různý zlepšení v lesním hospodářství. Máma litovala, že se v tom po válce nepokračovalo. Ten fořt pak vodešel z města kdovíkam. Prej to byl moc milej a uctivej mladej pán. Byli s hrabětem jako otec se synem, když pán poslal děti do ciziny.“ „Hm, to nám bohužel k ničemu není,“ posteskl si Vojta. „Dvakrát bifteček,“ oznámil číšník Pepek a povytáhl obočí nad tím, že Ferda pořád ještě sedí s mladými. Šimon na něj zavrtěl hlavou, že další rum už nosit nemá. Když Šimon s Evou dojedli, průvodkyně se omluvila, protože jí za chvíli začínala další prohlídka na zámku. Mladí zaplatili a Ferdu i s Ťapinou opustili.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223572
Hrobaříci se odebrali domů na siestu, aby byli svěží na důležitou večerní akci na zámku. Po odpoledním odpočinku začaly přípravy. Nikdo to sice výslovně nepřiznal, ale každý chtěl na návštěvě vypadat co nejlépe. Nastalo sprchování a převlékání, čištění zubů, česání a líčení. „Asi bychom tam neměli přijít s prázdnou, co?“ zamračil se Evžen. „Ale co se nosí jako prezent na zámek?“ krčil Šimon bezradně rameny. „S kytkou a mísou malin a jahod podle mě nemůžeme šlápnout vedle,“ ukázala Klára oknem na zahrádku. „To je skvělej nápad, jdeme je s bráchou natrhat, ty si šetři prst,“ řekla Alžběta a vyrazila pro misku a nůžky na květiny. Když byli všichni jako ze škatulky, kytice svázaná a mísa plná ovoce, zamkli Hrobaříci chaloupku a vydali se nesměle do kopce k náměstí. „Jak se do zámku vlastně dozvoníme?“ napadlo Vojtu. „Přece nepůjdeme hlavní bránou.“ „Zkusil bych to kolem stáje, jako chodí Merziczovi – tam, co jsme s nima ráno mluvili. Podle mě nebydlí přímo v zámku, ale v tom bývalém hospodářském dvoře. Když tak se můžeme zeptat Evy, odpoledne provázela, možná že je ještě dole v kase,“ navrhoval Šimon. „Koukejte, není tohle hraběcí kočár?“ ukázal Evžen před sebe. Hrobaříci sledovali, jak se přes rozkopané náměstí kodrcá nablýskaná limuzína. „Tak staří už vyrazili, může začít mejdan,“ zaradoval se Vojta. Když si teď byli jisti, že se nepotkají se zámeckými pány, šlo se Hrobaříkům mnohem lehčeji. Přešli Zámecký rynek až k vratům do dvora. Na zvoncích stálo Kancelář a Byt.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223572