mezi stromy, nad hlavou černý mrak, který se s každým krokem zvětšoval, jak jsem se znovu a znovu zaobíral vlastní situací. Pro Orneta nejsem nikdo. Holé nic. Nic, které nic neumí a není k ničemu dobré. Ale to přeci není pravda! Možná nejsi přímo zlatý déšť, ale jsi alespoň přeháňka. Přináším užitečné informace, i když jich není mnoho. Ačkoliv… jak jsem vlastně mohl zhodnotit svoji užitečnost? Neměl jsem s čím poměřovat. Ornet nikdy neprojevoval nadšení. Proč by mi ale tak dobře platil? Na druhou stranu, platil mi dobře? Pocházel jsem z chudé rodiny, k penězům jsem měl zcela jiný vztah než boháči. Uvažoval jsem v jiných měřítkách. Třeba mě za moji práci bral na hůl. Nebo mě odměňoval přesně podle výkonu, který podávám: prachbídně. A pro moje oči to pořád bylo bohatství, a tak jsem za významnou považoval i práci, již jsem odváděl. „Přeháňka, to jsi řekl hezky, Kaspiáne,“ promluvil jsem do noci. „Jsi jen přeháňka, která přejde a brzy po ní nezbude nic. Vůbec nic.“ Najednou nade mnou kdosi zahvízdal. Stál jsem u zdi; vůbec jsem nevnímal, kudy jsem šel, ale teď mi docházelo, že jsem minul několik stromů v zahradě, otočil se u kachního jezírka a ocitl se zpátky u domu sotva dvacet metrů od hlavní zábavy. Světlo pochodní sem nedolehlo, jen hvězdy mi zářily nad hlavou. Střecha Strobovy vily se stáčela ostře dolů a končila relativně nízko nad zemí v kontrastu proti ostatním částem domu, které se zvedaly do výšky. Dům připomínal letícího ptáka s křídly v horní poloze. Na stříšce někdo ležel a já v něm po chvíli poznal Štístka. Nebo Smolaře, kdo ví, který z nich to byl. „Nedáš si něco ostřejšího?“ zamával placatkou, podle zvuku již napůl prázdnou. „Docela rád,“ odtušil jsem. „Asi se nemám ptát, jak ses tam dostal, co?“ „Prostě jsem vylezl,“ nechápal, že nechápu. „Pojď za mnou.“ „Nevyškrábu se tam.“ „Ani teď?“ natáhnul ke mně ruku. Kdybych vyskočil, určitě na ni dosáhnu, já si ale pořád hledal
194
výmluvy: „Ušpinil bych si frak.“ „No a?“ Už jsem nepochyboval, že je to Štístko. Musel jsem přiznat, že v jeho rozverném přístupu bylo něco osvěžujícího. Přesně to jsem teď potřeboval. „Pravda,“ řekl jsem a vyskočil. Zachytil mě a začal táhnout nahoru jako košík s jídlem do obležené pevnosti. Byl překvapivě silný. Zaškrabal jsem nohami o zeď, druhou rukou se zachytil za okap a vyhoupl se na střechu. Tam jsem padl na kolena. „Uff,“ odfrkl jsem si. „To mi dalo zabrat.“ „Pojď,“ poplácal mě po zádech a po čtyřech vyběhl o patro výš. Tam si lehnul. Připojil jsem se k němu a vděčně přijal kořalku. Zahořela v krku a zahřála v žaludku, a já se najednou cítil trochu líp. „Díky,“ promluvil Štístko. „Moc jsi nám dneska pomohl.“ „Bylo mi potěšením. Prozradíš mi, o co tam šlo?“ „Inu, je to celkem prosté. Můj drahý bratr se zamiloval do slečny z nóbl rodiny. Co nóbl, ta holčina je vnučka samotného guvernéra! Jenomže rodičům se to samozřejmě nelíbí. Což Michelangela neodradilo. Vypátral, kde Anička – tak se jeho slečna jmenuje – “ „Ano, já vím.“ „Vážně? Jak se ti vůbec líbila? Je trochu uťáplá, co?“ „Působí tak. Ale myslím, že je to jenom zdání. Kdo ví, neměl jsem čas ji pořádně poznat. Ženy dokážou člověka překvapit.“ „To máš pravdu, chlape.“ „Pokračuj, co ta Anička a Smolař? Proč mu vlastně říkáte Smolař?“ „Protože já mám vždycky štěstí a on ne. Přeskáčeme celé město po střechách, ale Smolař si pak zvrtne kotník, když jde po schodech. Ale abych pokračoval: Smolař zjistil, kde Anička bydlí a nějakým zázrakem se mu povedlo ji okouzlit. Můj bratr je totiž, co se ženskejch týče, hrozný motovidlo. Na ni ty jeho básničky ale zabraly. Průser nastal, když Michelangela chytli její rodiče. Asi jsi už pochopil, co je to za tupý hovada.“ „To jo.“ „Poštvali na mýho brášku gardisty. Ještě že Michelangelo umí tak dobře utíkat a že Aniččini rodiče nevědí, odkaď je. Vtipný,
195
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223550
vzhledem k tomu, jak často chodí do divadla. Asi nás pod těmi maškarami nemůžou poznat. Tak či tak, Aničku si střeží jako zásnubní prsten. Nepustí ji z dohledu. Už předtím to holka měla těžký, ale teď je chudák pořád zavřená doma. Rodiče nechcou, aby se s tím póvlem scházela. Její city je vůbec nezajímaj. Měli pro ni vyhlídnutýho chlapa z kdovíjak skvělý rodiny, ale nějak se provalilo, že Anička měla noční návštěvy, a ze svatby sešlo. Že prej je zneuctěná. Těm hovadám se nějakým zázrakem podařilo zabránit skandálu a teď Aničce usilovně hledají odpovídající partii. Můj bráška je z toho zoufalej. Takže když jsme zjistili, že je dneska velkej ples, prostě jsme se sem museli dostat, jen pro případ, že by tu byla.“ „Jak se vám to podařilo?“ „Jsme jak opice, vylezem všude. Plot jsme přelezli, pak jsme vyšplhali na střechu a střešním oknem se dostali dovnitř. Trošku nás zarazili strážní uvnitř, domácí pán musí bejt pěknej strašpytel. Ale jednoho jsme klepli a dostali se až dolů.“ „To je skutečně jak z nějakého románu,“ zakroutil jsem hlavou. „Jak z divadelní hry,“ přisadil si Štístko. „Nezapřeš, kým seš, stejně tě to dohoní. A na co si hraješ, tím i seš.“ „Chceš říct, že si tak dlouho hrajete na divadlo, až se stává vaším životem?“ „Vždycky bylo naším životem. A vůbec, co ty, Kaspiáne? Když jsem tě našel, vypadal jsi nějak zvadle.“ Pokrčil jsem rameny. „Jsem tak trochu… jsem tak trochu v prdeli,“ s jadrným slůvkem jsem upustil trochu páry. „Povídej.“ „Nevím, jestli můžu. Je to dost ožehavé.“ „Ale no taak. Komu bych to asi řekl? Hele, pomohl jsi nám. Nech mě, abych na oplátku pomohl tobě.“ „Jo,“ povzdechl jsem si, „kdyby to jen šlo.“ A pak mě poznání srazilo jako rozjetý paromobil. Protože ono to možná půjde.
196
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223550
11. KAPITOLA Zafoukal studený vítr; protnul noc stříbrnou měsíčním světlem, rudou plameny hluboko pod námi. Běžel jsem po pálených taškách a zázrakem se bránil uklouznutí. Zastavili jsme se v polovině pravého křídla ve stínu vrhaném vysokým komínem. „Musíš mě přidržet,“ rozkázal mi Štístko, a pak se přehoupl přes okraj střechy na parapet velkého okna pod našima nohama. Strobova ložnice, alespoň podle mé vnitřní mapy. Lehl jsem si na břicho a snažil se ho přidržovat. Štístko vytáhl dlouhý drát a protáhl jej mezi okenicemi. Po chvíli se zaklonil, otevřel jedno křídlo a protáhl se dovnitř. S nemalými obtížemi jsem ho následoval. „Zase to zavři,“ vyzval jsem ho, „a zakryj nějakým prostěradlem.“ Jenom přikývnul. Varoval jsem ho, že až budeme uvnitř, nebude čas na dlouhé řeči. Prostě mě musí poslouchat. Sám jsem poslepu došel ke dveřím a přitiskl k nim ucho. Nic jsem neslyšel. Dlouze jsem se nadechnul a pak je zkusil pootevřít. Bylo zamčeno. Budiž. Shodil jsem frak a překryl jím škvíru pode dveřmi. „Potřebujeme něco na svícení,“ řekl jsem. „Třeba svíčky?“ navrhl Štístko a něco ve tmě pozvedl. Když jsem přišel blíž, poznal jsem mnohoramenný svícen plný ohořelých špačků. Vylovil jsem ze záňadří sirky a zapálil jeden oharek. Pak jsem se dal do prohlížení ložnice. Byla překvapivě rozměrná; dominovala jí velká postel s nebesy. Na stěnách visely dva velké obrazy, jeden Strobův, další nějaké ženy. Na nočním stolku se skvěla jediná fotografie krásné mladé dívky. Neznal jsem ji. Poslední stěně kralovalo velké zrcadlo. Začal jsem u postele. Nadzvedl jsem matrace, podíval se do povlaků polštáře, oťukal všechny tyče, jestli neuslyším dutý zvuk, podíval jsem se i pod ni. Nic. Sfoukl jsem svíčku a zapálil další. 199
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223550