„Jestli jsem zabil? Pochop, západ a východ Ukrajiny se od základu liší: každý má svou historii, své hrdiny – různé představy a způsob myšlení. A dokud se otázka těchto rozdílů nevyhrotila, nebyly konflikty. Někdo teď přišel s tím se rozdělit a my máme dvě možnosti: zpřetrhat kořeny, nebo se odtrhnout. Ale to je jen kapka v kotli, který se teď začal vařit. Není to tak, že bych přišel k nim, k západním Ukrajincům, domů, oni vtrhli k nám, a proto bych je zabíjel.“ Umělec se podepsal, bez váhání zmáčkl „Enter“ a šel spát. Toto vzájemné dopisování trvalo více než měsíc. Sergej pokaždé cílil na Antonův zdravý rozum, ale ten trval na svém a tvrdil, že je to válka o budoucnost, že takhle už dál žít nelze – degenerovat na šachtě – v padesáti letech jsou horníci už starci. Kde hledat smysl, když žádný nemají – je potřeba se toho chopit a budovat svou budoucnost. Ve svých reakcích propadal jeho mnichovský bratr různým bizarním obratům, jen aby se Antonovi dostal blíž. „Bytí je ve své životní formě koncentrováno pouze v nepatrném rozsahu „tady a teď“. Právě proto život balancuje jako na ostří nože, jako na té jeho nejostřejší části. Člověk toho jen za velmi krátký okamžik vidí a slyší strašně moc. Je to statická vlastnost. Přitom se bytí nikam neposouvá, po šikmé ploše životních událostí se k ní přibližuje nebytí. My se v podstatě nepřibližujeme smrti, ale smrt se přibližuje k nám. Člověk stojí jako stožár v poli, ke kterému se ohromnou rychlostí řítí nákladní auto nebytí, aby ho rozdrtilo a s nebytím spojilo. Ale ty jdeš tomu náklaďáku ještě naproti. On tě srazí a je to. Vždyť máš děti,“ psal Sergej. Bral v úvahu, že je důležité chápat životní zákony – na jakékoli narušení odpovídá život ještě větším narušením. Jako odpověď mu přišla tato zpráva: „Je to už jiná země, lidé se úplně změnili. Válka a burácení explozí udělaly své – oni už nechtějí žít na Ukrajině. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223534
Opravdu tě život v Mnichově tolik odcizil? Opravdu nechápeš současný stav a konflikty? Mínění lidí je takové, že západ bojuje proti teroristům a okupantům, kdežto východ bojuje s vládnoucími fašisty. Možná, že je to už dopředu připravený scénář, a možná je to jen shoda okolností a odvetná reakce na ně. Já nevím. Nevíme ani to, co nám dovolí vědět. Doufám, aniž bych si to sám přál, že jsem ti nějak pomohl pochopit… nebo že alespoň ty chápeš mě… Já bych zase chtěl pochopit, proč ty jsi takový sveřepý stoupenec a bojovník za národ, ale nechci na dálku, raději tváří v tvář, dá-li Bůh času a místa k setkání,“ odpověděl Umělec a vypnul počítač.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223534
Kapitola 12
Krásné, zdobené chrámy, domy, obhospodařovaná půda, mírumilovný kraj. Dnes je to všechno minulostí, všechno to čeká na obnovu, na vzkříšení z trosek a popela. Dnešní roveňská diecéze je rozdrásaná granáty a minami ukrajinské armády. Protojerej Alexandr Avdjugin, Živý žurnál, 26. 8. 2014 V Iljičově pracovně nervózně zablikala žárovka v lustru. Vojenský velitel cosi psal na papír formátu A4. Pomalu, s pečlivostí prvňáčka vykresloval jednotlivé symboly a znaky, samou horlivostí vyplazoval špičku jazyka, jako když psával ve škole. A ve škole, jak si vzpomínáte, dělal Iljič, tedy abychom byli přesní – v pozemském životě Pavel Reznikov – mnoho věcí, které se můžou i nemůžou. Většinou však spíš ty, co se nemůžou. Jednou se mu nechtělo na hodinu matematiky – tuto „královnu i služku věd“ neměl rád. Stalo se to v šesté třídě. Paška neboli Hřeb, jak ho ve třídě nazývali, se rozhodl hodinu překazit. Na jméno ani příjmení toho učitele si už nevzpomíná, ale vybavuje si, že se mu ve škole říkalo Suchar. Byl to šlachovitý, vyzáblý čtyřicátník, který se málokdy usmál a do matematiky byl zamilovaný víc než do své ženy. Ten den prošel chodbou a zahnul na schodiště, aby se dostal do druhého patra, kde měla být hodina. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223534