jsem Boultera za paži a on pohlédl dolů. Mikrofon mířil k nejvyšší zdi, zrovna k té, na níž jsme viděli nejvíc stínů. Nasadil jsem si sluchátka, ale nic se neozývalo. Indikátor skočil na nulu a já jsem se sehnul, uchopil rukojeť mikrofonu a otočil ho, abych ho znovu zaměřil. Nahrávali jsme asi půl minuty, potom to přestalo. Boulter opět zamířil mikrofon na spodek zdi a vzápětí jsme zachytili něco jiného. Odstrčil jsem sluchátka a zeptal se: „Co je to, Aleku? Vůbec to není slyšet!“ Boulter svraštil čelo. Pokoušel se manipulovat s reflektorem a přitom jedním okem sledoval indikátor zvuku. Řekl: „Zapni magneťák, Glyne. Rychlost patnáct palců za vteřinu, takovou asi budeme potřebovat. Nemůže to být subsonické, když se to dá sledovat takhle malým reflektorem. Je to jistě něco vysokofrekvenčního. I když to má ďábelskou amplitudu. Au, podívej se, jak ta ručička sebou škube. Pak se divíš, že se nám ucpaly uši!“ Asi deset minut jsme nahrávali, ale potom se nám už nic neozvalo. Vypnul jsem magnetofon, Boulter zajistil reflektor a vytáhl cigarety. Bůhvíjak šťastný jsem zrovna nebyl. Řekl jsem: „Nejspíš jsme ty zmetky opět naštvali.“ Ohlédl jsem se na zříceniny, pozlacené paprsky slunce. Nic nebylo vidět. Boulter se usmál. „Na tvém místě bych nad tím tak nehloubal. Není tu žádný důvod ke starostem.“ Vtom něco zařinčelo a trojnožka se překotila do trávy. Boulter uskočil tak hbitě, že bych to od něho byl neočekával. Seděl jsem vedle malé vyvýšeniny, na kterou jsme tehdy poprvé postavili kameru, a Boulter se vrhl vedle mě do trávy. Vykřikl na mě: „K zemi, Glyne!“ „Co k…?“ Strčil mě do prsou a tak jsem stejně padl na zem. Boulter se opatrně rozhlížel. „Nějací parchanti po nás střílejí!“ „Cože?“ „Podívej se na tohle. Kdyby byli zasáhli mikrofon, to bych měl sakra radost!“ Ukázal na trojnožku a já uviděl světlé místo, kde něco odřelo podstavec těsně pod otočnou hlavicí. Níž byla ve dřevě
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223533
hluboká rýha. Hleděl jsem na nl nechápavě. Řekl jsem: „No, jestli je tohle výstřel, tak někdo vystřelil rovnou nad námi!“ Oba jsme vzhlédli; byla to jedna z těch pošetilých bezděčných reakcí. Na obloze nebylo pochopitelně po ničem ani stopy. Zůstali jsme ležet na místě. Napětí vzrůstalo. Byla to vlastně velmi podivná situace. Oba jsme tu leželi, kolem nás vřesoviště a zříceniny, v dáli světlé auto; a neviditelný střelec, zřejmě ve vzduchu, čekající na další příležitost. Po chvíli Boulter vstal. Zachmuřeně na mě pohlédl, poodešel několik kroků, zastavil se a s rukama v bok obhlížel obzor. Pak na mě zavolal. Jeho hlas zněl právě tak zastřeně jako tehdy ten první večer. „Vstaň, Glyne. Skoro vůbec tě tady dole není vidět!“ Opatrně jsem se posadil. „Zato tebe bude vidět, až se náš čarostřelec pokusí o další výstřel!“ Boulter se zasmál a pohodil hlavou, jako by se mi podařil dobrý vtip. Řekl: „Dnes už přece nikdo nestřílí na otevřeném vřesovišti po lidech, Glyne. Žijeme ve dvacátém století.“ Uchopil jsem trojnožku a ukázal na rýhu ve dřevě. Nepřestával jsem mít nepříjemný pocit, že je něco za mými zády. „Tak co tedy udělalo tohle?“ zeptal jsem se. Boulter pokrčil rameny. „Nejspíš to byla nějaká osamělá kroupa.“ A víc už o tom nechtěl mluvit. Brzy nato jsme zabalili své přístroje. Mně osobně se už celá ta věc přestala zamlouvat. Odjeli jsme zpět do vesnice a naobědvali se. Pak se k mému překvapení Boulter rozhodl, že se ještě dnes večer vrátíme na jih. Neodporoval jsem. Měl jsem Freye nejméně na celý týden dost. Dojeli jsme po půlnoci a já zůstal na noc v Alekově bytě. Když jsem příští ráno vstal, byl Alek po snídani a už něco kutil v laboratoři. Měl tam několikarychlostní magnetofon a na něm jsme poprvé uslyšeli ty zvuky. Ještě jsem snídal, když pro mě přišel a odvlekl mě, abych si to poslechl. Zjistil kmitočet jejich vysílání; byl v rozmezí od patnácti do dvaceti kilohertzů. Zapnul přístroj a vytočil zvuk naplno. Reproduktor ve zdi začal pípat. Byl to zvláštní zvuk, kolísající a chvě-
108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223533
jící se. Znělo to jako sbor zpěváků pachtících se po vysokém C a neschopných se na ně dostat. Jenže ne lidských zpěváků. Vyvedlo mě to z míry víc než ty obrazové záznamy, jenže Alek překypoval nadšením. Pokoušel se mě přemluvit, abych s ním znovu zajel do Freye. Že prý má ještě něco, co by tam chtěl vyzkoušet. Odmítl jsem. Začínal jsem mít pocuchané nervy. „Stejně už mám příští víkend zadaný.“ Zasmál se. „Kdo mluví o příštím víkendu? Vracím se tam dnes večer.“ Ve stručnosti jsem mu pověděl, co si o jeho návrhu myslím. Pokoušel se mě přemluvit, ale bylo to, jako by mluvil ke gibraltarské skále. Krátce nato jsem od něj odešel a on stále ještě blouznil o svých pošetilých nápadech. Nejspíš chtěl navázat kontakt s těmi kanáry. Pochopitelně to dokázal, i když ne zcela podle svých představ. Zavolal mi až uprostřed týdne. Jeho hlas mi v telefonu připadal nepřirozený. Mluvil celkem záhadně, jen se mě zeptal, jestli bych k němu nechtěl zajít a na něco pozoruhodného se podívat. Řekl jsem ano, kdykoli se mu to bude hodit. Než zavěsil, řekl něco podivného: „Přijď, jak jen ti to bude možné, Glyne. Myslím, že nehrozí žádné nebezpečí.“ Položil jsem sluchátko, zůstal stát a nespouštěl z telefonu zrak. Nebezpečí? To slovo jsem nerad slyšel. Jaké nebezpečí a proč dnes večer? Pokrčil jsem rameny. Boulter mluvil vždycky v narážkách a občas i nesrozumitelně. Oblékl jsem si sako. Stál jsem u dveří bytu, rozhlížel se, a právě když jsem chtěl zhasnout, zazněl z koupelny třesk rozbitého skla. Rozběhl jsem se tam v domnění, že se tam dostala oknem kočka nebo nějaké jiné zvíře. Nic tam nebylo. Zprvu jsem nemohl zjistit, co ten hluk způsobilo, ale pak jsem uviděl, že se rozbilo zrcátko na holení. Střepy ležely po celé místnosti. Ani jeden nebyl větší než hrášek. Zdvihl jsem jeden a nechápavě si ho prohlížel. Jak jsem tam tak stál, otevřela se dvířka skřínky zavěšené na zdi a na hlavu mi začaly
109
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223533