Atlantida
Do očí mi vhrknou slzy. „A on mě mohl… on mě dokázal… a ani podruhé nezaváhal. Jak mi to mohl udělat?“ Nevím, jak bych mohla pomoci. Nechci, aby se trápil. Znovu se na mě podívá. „Ne, ty se za to neobviňuj, prosím tě, není to tvoje chyba, že…“ „Že jsem měla přístup ke Zdroji a on toho prostě zneužil,“ dokončím větu za Davise, až sama žasnu nad tím, jak jsem si svůj minulý život dokázala srovnat v hlavě. Skousne zuby, zatřese hlavou a zadívá se někam do tmy. „Měla jsem tě zachránit. Všimla bych si ho, kdybych zrovna nepřemýšlela nad tím, co jsi řekl. Je to moje chyba. Je mi to tak líto.“ Naše pohledy se střetnou. Prohlíží si mě, jeho oči se nezvykle lesknou. „Jak ses rozhodla?“ zeptá se mě najednou. Nechápu, na co naráží, a je to na mně očividné. „Až bude tenhle chaos za námi. Budeš chtít zapomenout?“ Uhnu pohledem – nezvládnu se mu dívat do očí. „Já nevím, nevím, co bude,“ zakoktám. Pohladí mě po hřbetě ruky. Myslím, že to napětí musí cítit. „To je v pořádku,“ zašeptá. Opět z něho slyším mluvit bolest. Nechci mu to dělat ještě těžší. „Asi je ode mě sobecké, když řeknu, že zapomenout nechci. Jen nechci zraňovat druhé,“ vysvětlím. Troufnu si kouknout na Davise. Jeho pohled pálí touhou. Možná je to tím tichem, tou nocí, jsme tu jenom sami dva – Call už určitě musel vytuhnout. Prostor mezi mnou a Davisem se nabíjí elektřinou. „Kiro, tohle asi není dobrý nápad,“ zašeptá. Odtáhnu se. Ruka se mi potí, ještě mě nepustil. „Ale aspoň jsi přišel na jiné myšlenky.“ Úsměv mi smutně opětuje a odvrátí se.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223527
Atlantida
Sakra, nechala jsem tu chvíli proklouznout mezi prsty. Ale jeho ruka mě stále drží, jako by jeho tělo čekalo, jako by nebylo připraveno se mě vzdát. Klidně a nenápadně mě nutil, abych učinila rozřešení. Jsem vážně blázen, protože jsem ho logicky vzato vůbec neznala a všechno, co jsem o něm věděla, jsem dolovala z paměti – z věků, které dávno pominuly. A přesto jsem k němu cítila to spojení, které převyšovalo veškeré mé představy o vztahu. A teď tu spolu sedíme a já mám pocit, že jsem se snad poprvé v životě zamilovala. Jako by vše, co jsem poslední roky hledala u Thomase, byl Davis. A to není dobré zjištění. Thomas mě miluje. Slovy nedokážu popsat vděčnost, kterou k němu chovám, že mi pomohl postavit se na vlastní nohy. Dovedu si představit, že si vyberu Thomase, pokud by to znamenalo, že bude Thomas šťastný… ale Davis bude nešťastný. Zamračím se. Co tedy doopravdy chci? Davis se na mě podívá. Zalituju své otázky, protože odpověď je ode mě vzdálená jen pár centimetrů. „Bylo to… těžké rozejít se s přítelkyní, když ses rozpomenul?“ vypadne ze mě a je jasné, nad čím zrovna přemýšlím. Nadechne se. Snaží se najít správná slova. „Nejtěžší na tom bylo zůstat upřímný. Ale nemohl jsem lhát. To si nezasloužila.“ Kousnu se do rtu. Sakra. Pravda, která Thomasovi ublíží. Kousek od nás něco zašelestí. Oba v tu ránu strneme. Davis ukáže prstem, abych byla zticha. Vstane a pistolí zamíří do tmy. Hrůzou zadržím dech. Davis se pomalu přibližuje, připraven okamžitě střílet. Přiblíží se a vpadne do křoví. Z listí uteče nějaká malá chlupatá koule. Vydechne úlevou, ale ještě se rozhlédne, aby nic nepodcenil. Jsem za to ráda – nebylo by moudré, kdyby se hned vrátil a něco ho udeřilo do zad. Zase. Tu vzpomínku okamžitě zaplaším. Davis se rozhlédne a pak se vrátí zpátky. Naposledy se otočí, aby se přesvědčil, že jsme v bezpečí. Vstanu a odkašlu si. „Měla bych jít spát.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223527
Atlantida
„Dobře.“ Pohnu se doprava a on rovněž, aby mi uhnul. Vyrazím na druhou stranu, nechtěně mi zatarasí cestu. „Promiň,“ hlesne a ustoupí. Ráno se mi nechce vstávat. Někdo se mnou třese a já odlepím oči, abych zjistila, kdo mě budí. Je to Call. Protáhnu si tělo. Nejsem zvyklá spát na tvrdé zemi, takže mě bolí celý člověk. Posadím se a můj pohled zakotví na Davisovi, stojí ke mně zády. Polknu, v krku mám nepříjemné sucho, ráda bych se něčeho napila. A taky bych si potřebovala odskočit. „Kiro?“ Call se na mě tázavě podívá, když se chystám vzdálit, a Davis taky, až se mi z jeho pohledu zatají dech. „Okamžik, prosím,“ hlesnu. Je mi trapně. Callovi zjevně taky. „No, fajn,“ řekne. „K večeru bychom měli míjet pramen, čím dřív vyjdeme, tím líp,“ prohlásí Davis, když se vrátím. „Jo,“ hlesnu. Očima brouzdám po zemi, abych jeho pátravému pohledu unikla. Call si překontroluje stav pistole a zandá si ji za opasek. Davis vyrazí jako první. Podívám se na Calla. „Až po tobě, Kiro.“ Rozednívá se. Odhaduji, že jsme už přes hodinu na nohou. Hlubiny lesa se začínají barvit zelenými odstíny. Nemluvíme. Jen se soustředíme na cestu. Co by tomu asi řekl Thomas, jak se mu daří? Co si o včerejšku myslí Davis? Napadlo ho, co všechno se mohlo stát? Jak se na naši neohlášenou návštěvu bude tvářit Carol a jestli se o setkání Thomas dozví, co si o tom asi pomyslí – snažím se nic neřešit.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223527