„A já myslel, že jsi v Londýně,“ odvětil a ujasňoval si, zda je rád, že ji vidí, nebo se zlobí, že mu Amelie zase nic neřekla. Políbili se a číšník se přišel zeptat, zda si pán dá něco k pití. Objednal si čaj, posadil se vedle Elsy a uvažoval, jak dlouho to ještě potrvá, než mu někdo poví, co se ksakru děje.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223523
18 O HODINU POZDĚJI UŽ KELL ZNAL ODPOVĚĎ. Na Ameliin
návrh nechali Elsu pracovat v hotelu a šli se projít do ulic. Chvílemi šli zavěšeni a chvílemi každý zvlášť, odděleni vlnami chodců na třídě Istiklal Caddesi. Amelie měla na hlavě šátek s květinovým potiskem a tvídové sako se záplatami na loktech. Kell si pomyslel, že vypadá jako dvorní dáma na návštěvě u královny v Sandringhamu. Neměl ale náladu na to, aby si ji dobíral. Ve svých méně formálních džínách a svetru za chůze kouřil a páčil z Amelie odpovědi. „Neřeklas mi o SIMce, kterou vytáhli z trosek.“ „Je toho hodně, Tome, co jsem ti nemohla říct.“ Amelie reagovala svým typicky neprůhledným stylem. Nějaký elegantně oblečený Turek s lesklou pleší a v nablýskaných hnědých polobotkách seděl na plastové stoličce před výkladem, v němž v dřevěných krabicích ležela vystavena různobarevná klubka vlny. Hrál na flétnu a zpíval jakousi truchlivou píseň. Klučina v tričku fotbalového klubu Beşiktaş vedle něho jedl preclík. Amelie si je prohlížela a řekla: „Jak ses měl v Ankaře?“ Kell se mohl pouze dohadovat, že Amelie má svoje důvody, proč mlžit. Nevěděl, jak o Ankaře začít: Chaterovo chování na velvyslanectví bylo zároveň vykalkulovanou urážkou mířící na Kellovo nejasné postavení i očividnou snahou vyhnout se pomoci SIS v jejím vyšetřování Wallingerovy smrti. Nechtěl začít vyprávět o tomhle. Ať by Kell o Chaterovi řekl cokoli, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223523
Amelie by to určitě vnímala jako jeho nevraživost vůči člověku, který mu zničil kariéru. Kell chtěl, aby Chater něco skrýval. To Amelie věděla stejně dobře jako on. Hovořil tedy o dlouhých hodinách v expozituře SIS. Překvapilo ho, jak často ho Amelie přerušuje doplňujícími otázkami, aby si ověřila fakta a aby se ujistila, že Kell si přesně pamatuje detaily z mnoha svazků a telegramů přečtených ve Wallingerově kanceláři. Během hovoru došli na Taksimské náměstí, odtud se pak zase vraceli po třídě Istiklal. Krátce zastavili v knihkupectví s anglickými knihami, kde si Amelie koupila Tým rivalů. „Protože všichni moji známí to čtou.“ Když se konečně přestala vyptávat na HITCHCOCKA, Kell se vrátil k SIMce. „Kdo prohledával trosky? Kdo našel telefon?“ „Turci. Měla jsem tam někoho, kdo spolupracoval s rodinou. Tomu se podařilo získat telefon a dopravit ho do Londýna.“ „A?“ Zastavili se. Amelie si upravila šátek, otočila se o sto osmdesát stupňů a zahleděla se dlouhou ulicí k severu. Nebyli ani šest metrů od vstupu na ruský konzulát. Obvykle by na to Kell poukázal jako na zábavnou zajímavost, teď však nechtěl přerušovat tok Ameliiných myšlenek. „Je tam pár čísel, jež se pořád snažíme vypátrat.“ „Co to znamená?“ „To znamená, že je předčasné něco říkat.“ Samozřejmě. Dokonce ani kolegovi tak spolehlivému jako Thomas by Amelie nevyzradila víc, než bylo bezpodmínečně nutné. Kell na sobě nedal znát, jaký má vztek, že s ním Amelie jedná jako s nějakým druhořadým čmuchalem. „Je předčasné něco říkat“ znamenalo, že Elsa – nebo někdo jako ona – ze SIMky vytáhla údaje, jež by mohly být v kontextu vedlejších zpravodajských informací užitečné. Jinak by nemělo smysl někoho napínat. Amelie mu řekla jen to, co potřeboval vědět. Pohlédl do oken konzulátu v prvním patře a napadlo ho, zda tam někomu naskakuje husí kůže při pohledu na šéfku SIS postávající na ulici, a pocítil stejnou frustraci jako při setkání s Chaterem. To, že vám někdo při
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223523