mu v strohém tónu: „Je-li mi něco nepříjemné,“ napsal, „pak jest to ustavičné stěžování si a kverulantství. Prošel jsem také životem a probojovával jsem se v něm bez jakýchkoliv podpor. Bylo to vždy mojí pýchou. Nediv se proto, že se na věci dívám z hlediska zkušenosti své...“ Dcera Olga Preisse patrně také iritovala, a sice svým chladem, který byl v jejím případě zřejmě nevědomý: když ji otec v červnu 1929 pozval do Národního divadla na svou oblíbenou Prodanou nevěstu, řekla mu bez zlého úmyslu, že ji radši bude poslouchat doma z rádia. Preiss měl pocit, že si za své apanáže zaslouží vřelejší vztah - Olga byla jedinou dcerou, před níž si občas stěžoval, že na něj nemá čas. Když divadelní režisér, dramatik a spisovatel Jaroslav Kvapil v jubilejním článku k Preissovým šedesátinám psal o hereckém zaměření jeho zesnulé manželky a celé rozvětvené rodiny, uzavřel text slovy: „Ostatně toto dědictví přešlo, jak víme, s celou opravdovostí a neochablostí i do potomstva našeho jubilanta jeho dcerou paní Jarinou.“ Možná netušil, že má pravdu až příliš - bohužel herectví prostřední Preissovy dcery se víc než na divadelních prknech, jimž bylo původně určeno, projevovalo v životě. Soužití s psychicky labilní dcerou patřilo k nejtěžším křížům Preissova života. Během Jarmilina mládí a dospívání se v ní otec viděl; patrně mu ze všech tří dcer nejvíc připomínala matku, byla stejně živá a temperamentní. Podporoval její zájem o divadlo, a pokud si řekla, měl pro ni k dispozici jakoukoli finanční částku - kromě pravidelné roční apanáže ve výši 150 tisíc korun dával Preiss dceři i mimořádné dary, k svatbě jí například věnoval 620 tisíc. Přál jí sňatek s MUDr. Jiřím Scheinerem, schopným a perspektivním lékařem. Jarmilina hysterie však učinila i život v tomto manželství prakticky nesnesitelným.
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223521
Ještě v roce 1925 se Preiss těšil z jejího angažmá ve Vinohradském divadle, zároveň však už dodával opatrně: „Ovšem představuji si její kariéru divadelní čistě ochotnicky a nebyl bych pro to za žádných okolností, aby se snad tomu trvale věnovala.“ V té době už mu totiž chodily anonymní i podepsané dopisy, jejichž pisatelé mu oznamovali, že Jarmila je svému muži nevěrná s většinou kolegů z divadla, kupuje jim gramofony a briliantové prsteny, organizuje drahé večírky, kde je prosí o přímluvu, aby dostala roli a podobně. Všechny scény se odehrávaly na veřejnosti a končily pro Jarmilu mimořádně ponižujícím způsobem. Samozřejmě že se tím dostával do delikátní situace i Preiss. S jakým pocitem asi četl po hektickém dni zaplněném významnými jednáními věty jako: „Dočkáte se velké hanby. Všichni slušní lidé říkají, chudák Scheiner, co jsou mu peníze Preissovy platny. Je jí jedno, je-li herec svobodný nebo ženatý, jen když si s ním zadá, tak mu dá vše, tak jak bylo s Rašilovem.“ Další tragikomické avantýry měly proběhnout se Zdeňkem Štěpánkem, Hugo Haasem a dalšími herci Vinohradského divadla. Protože skandálů přibývalo a přelévaly se z divadla do soukromí a zpět, spojili Preiss se zetěm síly a dosáhli toho, že počátkem roku 1934 byla Jarmila Scheinerová částečně zbavena svéprávnosti a umístěna ve veleslavínském sanatoriu. Opatrovníkem jejím i obou dětí se stal manžel. Ze sanatoria pak bombardovala otce dopisy, které dokládají její nesmírně emocionální povahu: všem svým temperamentním výlevům, vyznáním lásky, prosbám a jindy zase urážkám a výhrůžkám jistě věřila, ve skutečnosti však pouze střídala jednu divadelní proměnu za druhou: chvíli byla poslušnou dívenkou toužící splnit každé otcové přání, jindy koketou; jednou se pateticky dovolávala možnosti spatřit své děti, jindy vydírala tím, že privátní rodinné věci - stejně jako mnohokrát v minulosti - předhodí veřejnosti. „Neoslyš mne, můj tatíčku, vrať mi moje děti a věř, že Ti budu žehnat za trochu toho štěstí, že se budu
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223521
k Tobě modlit a že se vynasnažím zkrášlit Ti za to Tvoje dny tak, abys nepotřeboval ani jediného paprsku sluníčka.“ Byla až geniální ve vyvolávání pocitu viny. Poté, co Preiss poznal, že její proměny nemají konce a nezastaví se před ničím, zaujal k dceři tvrdý postoj. Do sanatoria za ní téměř nejezdil, protože se obával, aby se nestal manipulovaným prostředníkem mezi ní a jejím manželem. Na dceřiny plačtivé dopisy, plné stížností, že se u ní řadu měsíců neobjevil, dokázal Preiss odpovědět, že neměl čas, protože musel jet na dovolenou. Po roce a půl byla Jarmila Scheinerová ze sanatoria na vlastní žádost propuštěna, ale to už byl jejím opatrovníkem otec; na jaře 1936 se rozvedla. Preiss zeťovi vyčetl, že se o ženu dostatečně nepostaral a nechal všechno na něm. Dál potom Jarmilu finančně podporoval a vedl jí účetnictví, za což ho opět, tak jako dřív, nevybíravě kritizovala. Reagoval unaveně, s vědomím, že na situaci v podstatě nejde nic změnit: „Obávám se, že by ustavičnými reklamacemi mohl se náš poměr vyvíjeti málo příjemně.“ Po rozvodu žila sama, už nevyváděla, na lásku nevěřila a s bývalým mužem se nestýkala. Po životě plném neklidu ji Preiss pochoval v lednu 1943. „Byla už dlouho nemocná, nešetřila se, a toto je výsledek,“ napsal o tom v dopise příbuzným. Zdálo se, že alespoň ve vztahu k třetímu zeťovi nebude Jaroslavu Preissovi nic stát v cestě; Joe Hartmann byl muž razantní a podnikavý, už ve třiceti letech se stal generálním ředitelem cukerní společnosti a ve srovnání se zbývajícími zeti byl nepochybně mnohem více „mužem“ podle Preissových představ. Společné podnikání oba tyto muže skutečně, přinejmenším v prvních letech sbližovalo. Dochované Preissovy dopisy Hartmannovi jsou prodchnuty vlídností a starostlivostí až otcovskou. V dubnu 1927 Preiss například reaguje na Hartmannův záměr postavit továrnu na jutové pytle ve Freudenthalu (Bruntálu): „Musím co nejdů-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223521