i když už jen jako divadlo stínů. Svět politiků a svět řadových uprchlíků se rozestupovaly, politici začínali žít sami pro sebe a nesnažili se ani předstírat, že se o osud těch druhých zajímají. „Pro uprchlíky žijící v bídě v táborech se neudělalo vůbec nic a politikařilo se vesele dál,“ stěžoval si Tigridův frankfurtský spolupracovník. „Místo jídla dostali lidé přihlášky do starých nebo nových a obrozených politických stran. Funkce v táborech nebyly obsazovány podle toho, zda někdo umí vařit nebo dělat noviny. Správcem kuchyně se stal příslušník jedné strany a jako kompenzace stal se příslušník jiné strany tiskovým a kulturním referentem...“ Vedle zklamání mělo to vše naštěstí také jednu výhodu: Tigrida to donutilo hledat nový prostor, kde by mohl pracovat. V podstatě to znamenalo rozchodem s celým světem čs. stranické politiky, tak jak byl dosud uplatňován, a Tigrid tuto cestu nastoupil už na podzim 1948. Svou práci v táborech tehdy začal zvolna opouštět, předávat ji druhým. O Vánocích 1948 podnikl poslední velkou inspekční cestu po německých lágrech a na přelomu roku sepsal pro exilové vedení poslední situační zprávu: kromě táborů Německu do ní tentokrát zahrnul i poměry v lágrech v Rakousku a Itálii. Konstatoval, že základní životní potřeby uprchlíků (jídlo, šatstvo, léky, ubytování) se zejména díky spolupráci s IRO už většinou daří uspokojovat. Díky pomoci této organizace už uprchlíkům nehrozí smrt hlady ani zimou a příklad IRO dokonce strhl k následování i některé další charitativní organizace, od kterých čs. uprchlíci nyní dostávají i víc než jenom existenční minimum. Podle Tigrida však ani v této době zdaleka nebyly využívány všechny možnosti, jež IRO nabízela, a hlavní příčinou podle něj byla opět nejednota exilového vedení. „Na nejvyšší úrovni“ neměla IRO na čs. straně s kým komunikovat, i s Tigridem představitelé
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223508
této organizace jednali pouze jako se schopným sice, přesto jen dobrovolníkem, který nereprezentuje žádný „mandát“. Tigrida tato situace rozčilovala zejména s ohledem na počínání příslušníků dalších národů z východní Evropy, kteří podle něj dokázali postupovat v mnohem větší jednotě. „Češi a Slováci... nemohou a nedovedou hájit své zájmy, a proto je celkem beztrestně možno tlačit je ke zdi všude tam, kde ostatní národnosti ze střední a východní Evropy se dovedou ozvat prostřednictvím svých zástupců a svými voluntary agenciemi.“ 45 Přes zjevnou pomoc IRO Tigrida dál trápil omezený charakter čs. solidarity, který znamenal, že se ani tu nejzákladnější věc, tj. právní status čs. uprchlíků, nedařilo uspokojivě řešit. Příslušník jiného národa se stal politickým uprchlíkem ve smyslu mezinárodních konvencí už přechodem německé či jiné státní hranice, Čech a Slovák až po celkem zdlouhavém (mimo jiné i zpravodajském) prověření. V tomto smyslu Češi a Slováci setrvávali v nerovnoprávném postavení vůči uprchlíkům z jiných národů: ti z nich, kterým statut IRO nebyl přiznán (zhruba deset procent z celkového počtu, řádově stovky osob) směřovali do běžných německých lágrů - s německou správou, s německými (v dané době tedy horšími) životními podmínkami a hlavně s perspektivou nuceného návratu do „vlasti“. Mnozí Češi a Slováci, kteří absolvovali tuto zkušenost, se pod tímto dojmem rozhodli raději vrátit se „domů“ dobrovolně. Proč se vlastně čs. exil nedokázal sjednotit (protože ani Rada svobodného Československa, RSČ, založená v New Yorku v únoru 1949, se obecnou autoritou čs. exilu nikdy nestala)? Mezi mnoha příčinami, z nichž některé sahaly daleko do minulosti, až kamsi ke kořenům české politické tradice, se jedna zdála významnější než všechny ostatní. Čeští demokraté přišli do exilu obtěžkáni 45 Pavel Tigrid Jozefu Lettrichovi 7. 1. 1949, ALU Martin, fond J. Lettrich, kr. 13
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223508
několikerou politickou vinou. Spoluvládou s komunisty se před únorem 1948 zapletli způsobem, který na Západě nešlo vždy rozumně vysvětlit. Uskutečnili odsun skoro tří milionů německého obyvatelstva, který se s využitím demokratických argumentů nedal obhájit. A v rozhodujícím zápase, v únoru 1948, sice podlehli přesile KSČ, počínali si však při tom opět způsobem, který je usvědčoval z naprostého diletantismu. Češi a Slováci v roce 1948 nepřicházeli na Západ jako nositelé a zvěstovatelé nějaké nové a neznámé pravdy o komunismu - pravdy, kterou by byli schopni užitečně vykládat, takže by jim pak Západ i ve vlastním zájmu naslouchal. Všechno, co „zenklovci“ po únoru na Západ přivezli, byly podrobnosti či okolnosti, vnější popis komunistického převzetí moci. Z Prahy nedorazily na Západ nové mravní hodnoty. To byl hlavní důvod, proč se čs. exil podařilo sjednotit jen zcela formálně - a vlastně hlavně s ohledem na exily z dalších středo- a východoevropských zemí, které své reprezentace ustavily, a Čechoslováci ve srovnání s nimi nemohli zůstat pozadu. Uprchlíci z roku 1948 si to uvědomovali postupně a pro lidi, jako byl Tigrid, muselo jít o velmi nepříjemné překvapení: avšak tento exil se neměl ustavit jako celek, jako společnost sui generis, komunita spolupracující k návratu demokracie do vlasti. Pro většinu exulantů se měl stát a pak až do konce zůstat soukromou záležitostí. Jak o tom tehdy psal Tigridův přítel Jan M. Kolár: Exil není útěkem z vlasti, ale naopak jejím nalezením - i za cenu, že se tak stane na novém i jiném než tradičním místě. Vlast však v tomto smyslu neoznačovala komunitu ani region, ale prostě stav lidského nitra, na komunistech vyvzdorovaný. Doma dle Kolára zůstávali ti, kdo se dokázali smířit s životem v nesvobodě. Ven mířili ti, kteří bez svobody nemohli žít. Svobodu sdílenou s jinými v podobě společně uskutečňovaného programu nebo vize se jim tam však nalézt nepodařilo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223508