nasoukat se do zeleného závodního obleku. Půjčil mi ho Peter, prý ať pořádně reprezentuji. James mi naložil snowboard, pořád ten samý z půjčovny, a posadil mě dozadu do auta. Vepředu už seděl Jeroen. To bylo překvapení. James se s Jeroenem nevyhledávali. Jeroen se na mě smál plný radosti. Uklidňovalo mě to, byla jsem ráda, že jede taky. „Mala si už raňajky?“ ptá se mě starostlivě Marianna, když si přisedla. Přes barikádu ze snowboardů a lyží nás všech uprostřed auta mi podala banán. „Dám si to až poději.“ Vůbec jsem neměla hlad. James zapnul dálkové, Jeroen naladil rádio a vyjeli jsme. Zaposlouchala jsem se do melodií a pořád v polospánku pozorovala matně osvětlenou krajinu. Kluci si vykládali o sportu a Marianna dřímala. Byla jsem moc ráda, že mě jedou podpořit. A to nemluvím o celkové pomoci s registrací, přípravou a vůbec. S Jamesem jsme byli v Lake Louise i včera odpoledne. Měli jsme možnost vidět závod profíků. To bylo dobré. Nadšeně jsem dýchala s atmosférou a aspoň v mysli imitovala kazdý pohyb opravdových závodníků. Bylo to poprvé, co jsem naživo viděla podobný závod. S televizním přenosem se to nedá srovnat. Škoda, že včera bylo zataženo. Skoro jsem i zapomněla, že se bojím dneška. Hned po finále pustili nás amatéry si obhlídnout trať. Dneska bylo jasno a přijatelně mrzlo. Magické hory se rýsovaly okolo. Areál byl vyzdobený ledovými sochami jak z Mrazíka. Nastěnku chci za ženu! Mně se to vážně všechno zdá. Úkony před závodem byly zběsilé. Dostala jsem startovní číslo 18, podepsala, že mám pojištění, snědla banán a téměř nechápala, co se okolo děje. Byl to mumraj. Mísily se v něm barvy snowboardových klubů a týmů s barvami organizátorů. Když nehráli rock, tak chlapík s mikrofonem komentoval počasí. Medvěd oblečený jako jizdní policie hopsal mezi lidmi a závodníky. Ostatní mě museli všude dostrkat, byla jsem jak malé dítě. Ani lyžáky jsem si sama nezvládla obout.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223079
Jízdu na zahřátí jsem jela jako dřevo. Sníh se zdál tvrdší. Ale to bylo hlavně tím, že bylo pořád ráno. A pak bylo najednou půl jedenácté, startovaly kvalifikace. Budíček! První jeli junioři registrovaní pod FIS (Fédération Internationale de Ski, Mezinárodní lyžařská federace), a pak my, amatérky a amatéři. Zděsila jsme se. „Kam jdeš?“ hlídal mě James. Zmerčil, jak jsem si to nenápadně rázovala zpátky k lanovce. Drapl mě a začal vykřikovat něco o tom, že na to mám. Nedávalo to ale žádný smysl. Rozhlédla jsem se okolo. FISáci byli o dost mladší, ale už teď vypadali mnohem lepší. Oddíl z Calgary hopsal okolo v ohnivě červeném. Děcka ze Snowboarding Alberta se protahovala nalevo od startu a pár reprezentantů z Ameriky dostávalo poslední pokyny od trenérů. Ze všech bylo, narozdíl ode mě, cítit odhodlání. Kmitala jsem kolenama jak po dopingu. Věkový průměr amatérů byl lehce vyšší. Tipla bych, že většině z nás bylo přes dvacet. Pouze dva kluci v modré a modro-černé kombinéze vypadali na 15. Teda, do chvíle, než si nasadili helmy. Ti mě však neohrožovali. V ženské kategorii nás bylo dvacet a do dalšího kola postupovalo prvních šestnáct. Stačí, když budu rychlejší než čtyři holky tady, vysvětloval mi James. Podívala jsem se okolo a okamžitě mi kleslo sebevědomí. Na to nemám… Kde jsou únikové východy? Svou úplně první závodní jízdu paralelního obřího slalomu, 29 červených branek, jsem prosvištěla v kómatu za 55,71 sekundy. O 3 setiny rychleji než Kanaďanka Zoe Fender vedle mě. Dost možná to ale bylo proto, že jsem nemyslela na nic jiného než na úprk. A kdyby mě dole Jeroen s Mariannou neodchytili, tak i doopravdy uteču. Druhou jízdu jsme se se Zoe vyměnily. Já jela modré brány. Tentokrát jsem matně vnímala, jak jedu. Snažila jsem se jet víc technicky, zvedat se a snižovat. Máchala jsem rukama jak na poplach. Sníh byl zledovatělý. Jela jsem hodně napřímená a na čase jsem byla pomalejší: 1:03:29. Kanaďanka mě předjela.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223079
Skoro v slzách jsem se na dojezdu nechala obejmout od Marianny i Jeroena. Nohy se mi klepaly, cítila jsem se slabá. Já chci domů… Se snowboardingem nadobro končím. Dvakrát sjet obří slalom a nerozsekat se mi úplně stačí. Jaké byly ty další sporty, co byly na mém olympijském seznamu? „Terka, ty si dvanásta!“ hopsá Marianna vedle mě. „Dvanactá, postupuješ do dalšího kola!“ podíval se na mě hrdě Jeroen. Bylo vidět, jak mi to přejí. Ohlédla jsem se taky na výsledkovou tabuli. Dvanáctá z dvaceti? To není možné. Že bych možná… přece jenom… ta olympiáda… Nejistě jsme v sobě křísila dávný sen. Pauza utekla rychleji, než jsem čekala. „Budu s tebou zase navrchu, chceš?“ povídá James po obědě. „A Marianna s Jeroenem tě počkají dole.“ „Jo, děkuju.“ usměji se na ně, na všechny tři. Proč se na mě tak usmívají? Mně je špatně. V žaludku se mi roztančila zeleninová polévka. „Kde jsou záchody?“ Venku mě vylískal vítr a odvál zbylou euforii, že jsem postoupila dál. Viditelnost byla pořád velmi dobrá, mně se však pomalu zatemnělo před očima při představě, že ještě minimálně dvakrát zase pojedu z kopce. James mě nenechal sedět na zadku. Patrně se bál, že zase vezmu do zaječích. Protahovali jsme se pod stromy napravo od startovní čáry. Ze závodní tratě jsem viděla prvních pár branek. James do mě hučel slova podpory a obdivu a já se zmohla pouze na komentář, že mi ten snowboard dneska přijde těžký. Fučelo. Bylo mi zle a zima. Měla jsem si vzít bundu i sem nahoru. Ne, měla jsem zůstat doma. Doma ve Vyškově… Srdce mi bilo o závod. „3, 2, 1 – GO!“ a „3, 2, 1 – GO!“ startovali FIS junioři ve dvojicích… Lidí okolo ubývalo každou minutou. Mně je špatně. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS223079