„Tak se podívejte pozorněji,“ vyzval ho Ashton Clark. „Na Albertův čumák.“ Volovi říkal pan Clark Albert a krávě zase Viktorie. „Nebo si prohlédněte uši jehněte.“ Hirsch se naklonil ke své vlastnoruční práci, mohutným zvířatům, jejichž vyprázdněný vnitřek musel zaplnit složitou kovovou konstrukcí, pytli sádry a mílemi obvazů. Na Viktorii a Albertovi málem vypustil duši. Zvedání měkkých kůží byla úmorná práce, která příslušela spíš udřeným knechtům v Clarkově koželužně, ne kvalifikovanému vycpávači. Zpocený, funící a vrávorající Hirsch přehazoval dobytčí kůže přes jejich falešné kostry a ptal se sám sebe, proč tohle dělá, když se jeho štíhlé prsty víc hodí k vyřezávání zánártních kůstek z veveřích tlapiček. Narovnal si brýle na nose a zadíval se volovi na čumák. Plazili se z něj červi. A uvnitř jehněčího ucha zaregistroval rovněž nějakou aktivitu. „Takhle by to nešlo,“ prohlásil Ashton Clark. „Omlouvám se,“ řekl Damien Hirsch. „Na svou obranu musím říct, že mouchy kladou vajíčka všude, kde je teplo a vlhko. Nečekal jsem, že exponáty umístíte do tak vlhkého prostředí.“ „Mně snad nemusí nikdo připomínat, za jakých podmínek se mouchy množí v zamřelém mase. Nicméně vy jste měl za úkol kůži zcela vysušit.“ „Tělo se nezapře a kazí se, pokud není do velké míry nahrazeno průmyslovými materiály, které jste chtěl v této výstavce potlačit na minimum. Když skladovací podmínky přestaly vyhovovat muzejním normám, rozmnožili se červi i v rukopisech ze starodávného pergamenu. Nicméně,“ prohlásil Hirsch a rázně otevřel kabelu s ampulkami a nástroji, „tuhle havěť dokážu jednoduše zabít, stačí injekce formaldehydu. Nezapomeňte, že se nemají příliš čeho chytit – uvnitř nejsou žádné vnitřnosti, které by se mohly rozložit.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222982
Ashton Allan Clark přikývl. „To doufám.“ Když svému návštěvníkovi vyčinil, hned vypadal spokojeněji. „Vaše dovednosti jsou mi velmi užitečné; dozajista si jich cením více než kdokoli jiný v Anglii. A proto bych vám chtěl nabídnout největší zakázku vaší kariéry.“ Hirsch klečel před Albertem a brejličky se mu zamlžovaly. Z jehly injekční stříkačky, kterou právě vstříkl jed do volova chřípí, kapala čirá tekutina. „Myslím, že bych si ani nepřál pustit se do něčeho většího než Viktorie.“ „Slovem největší jsem měl na mysli obnos, který vám chci nabídnout,“ ujistil ho Ashton Clark. „Ten tvor je podstatně menší než kráva.“ „Ano?“ Toto jedno slovíčko bylo pro Ashtona Clarka dostatečným povzbuzením, aby vykráčel z místnosti a za chvíli se vrátil s dlouhým servírovacím vozíkem, jaký by se dal například použít k přepravě mis s polévkou z kuchyně do jídelny. Byl přehozený bílým prostěradlem a náklad byl tak těžký, že se Hirsch podivil, proč si na dotažení vozíku pan Clark nezjednal sluhu. Ta záhada nezůstala dlouho neobjasněna. Jakmile byl vozík bezpečně v místnosti a dveře se za ním zavřely, Ashton Clark strhl prostěradlo a odhalil tělo skoro dospělé dívky, položené na zádech. Měla na sobě jen volnou blůzu a obnošenou sukni; ruce, nohy a chodidla měla holé. Když pan Clark strhl prostěradlo, přelétly jí husté blonďaté vlasy přes obličej. To, že si je neodhrnula z otevřených očí, vypovídalo o jejím stavu. „Je mrtvá?“ zašeptal Hirsch. „Jistěže je mrtvá.“ „A jak se jí to stalo?“ „Nevím.“ „Tak jak jste k ní přišel?“ „Našel jsem ji.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222982
„Vy jste ji našel?“ „U cesty. Včera večer. Předpokládám, že spadla z koně a srazila si vaz.“ Hirsch popošel k dívce a smetl jí vlasy z tváře. „Mně její krk připadá netknutý.“ „Tak ji třeba její milý zneuctil a potom ji uškrtil.“ Hirschovi se zatočila hlava, protože mu do vědomí probublala jedna vzpomínka. Za jediným protáhlým oknem místnosti se nehlučně zablesklo. „Jak jsem řekl, její krk vypadá…“ „Copak sejde na tom, jak zemřela?“ zahřímal Ashton Allan Clark a jeho slova podkreslilo zahřmění venku. „Někteří lidé se dožijí senility, jiní zemřou mladí. Je to smutná pravda, ale co s tím naděláte? Když jsem ji spatřil ležet u cesty, musel jsem se věcně rozhodnout. Měl jsem ji tam nechat, ať shnije, ať ji třeba projíždějící dostavník rozdrtí koly na kaši, nebo jsem měl jednat?“ „Jednat?“ S každou další vteřinou si Hirsch vzpomínal na jev, jejž omámeně zaznamenal předchozí noci těsně před usnutím. Vyčerpaný horkem a výpary denaturovaného lihu si najednou nebyl jistý, jestli kvílení a vzlykot, které mu zněly ozvěnou v uších, přicházejí (jak si představoval) z ulic za oknem, nebo jestli mají původ v horečnatých snech, do nichž se nořil. Když si je teď díky té mrtvé chudince ležící před ním vybavil, zarazilo ho, jak moc ten křik připomínal zoufalé volání po pohřešovaném dítěti nebo mazlíčkovi. „Byl by zločin, kdybychom nechali takovéhle krásné stvoření přijít nazmar,“ prohlásil Ashton Clark tiše a přesvědčeně, málem vášnivě. „Chci jí dopřát nesmrtelnost, Hirschi. Ať ji nic nerozloží. Může být moje pastýřka.“ A ukázal na nehybný zvěřinec, svou Noemovu archu hospodářských zvířat, a naznačil, jak by si taková pastýřka ve vztahu k nim mohla stát. Dokonce se pokusil usmát, jako by to nezvyklé zkroucení tváře mohlo vycpávači pomoci představit si ten hezký ob100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222982