kapitola devátá jazyk — „prozrazovali nově příchozím, odkud se nákaza bere?“ Matisa pokrčí rameny. „Možná se sohkâtisiwak rozhodli spojit s ještě ‚mocnější‘ skupinou. S takovou, která by nás mohla přinutit, abychom jim způsob výroby toho léku prozradili.“ „Přinutit,“ zopakuji po ní. „Studovali jsme zbraně, které je Dominium schopné vyrobit,“ vysvětluje Matisa. „Je jich spousta a jsou dost surové.“ Ta válka, o které se jí zdává. Ale co když válku nepřináší jenom Dominium. Je možné, že vzejde právě od téhle skupinky utečenců, která se s Dominiem spojí. Ochromí mě strach. Myšlenka na to, že by mohli být někde tady venku a zrazovat tímhle způsobem Matisiny lidi… „Ale říkáš, že lék nemají?“ zeptám se jí. „Můžou mít určité zásoby, ale sohkâtisiwak nepatří mezi léčitele z kruhu. Nikdo z nich by tím pádem nevěděl, z čeho se lék skládá. Všichni naši lidé vědí, že nemoc pochází z vody — tahle znalost je všeobecná —, nevědí ale, která rostlina nás před nákazou dokáže ochránit.“ „A jsi si tím jistá?“ „Ano,“ řekne Matisa důrazně. „A nikdo z našeho okruhu by to tajemství nikomu dalšímu nevyzradil.“ Přemýšlím o tom. „Ale jak se stalo to, že jste ze svého léku udělali tajemství? Svého času museli přece všichni vaši lidé vědět, o kterou rostlinu se jedná.“ Matisa několikrát zamrká. „Postupně se kolem toho vytvořil celý mýtus,“ řekne potom. Tón jejího hlasu je prázdný — jako by věděla, že její odpověď na mou otázku je pravdivá, ale zároveň by si přála, aby to pravda nebyla. „Naši
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222852
temná tání starší si všimli, jak cenný ten lék je, když bez něj ‚nově příchozí, kteří s sebou přinášejí smrt,‘ umírali. Někteří z nich chtěli, aby lidé na svou znalost toho léku prostě zapomněli.“ „Vaši starší nevěřili vlastním lidem a nechtěli, aby znali pravdu,“ pochopím. Matisino obočí je zvednuté. „Byly to temné časy,“ pro nese. „A ne všichni s tím souhlasili.“ „Ale jak se jim to podařilo?“ „Když jsme opustili pláně, vzali jsme si tu rostlinu s sebou, abychom ji mohli pěstovat i na novém místě, na kterém se usadíme. V té době měli všichni plné ruce práce, aby si zvykli na nový způsob života: slučovaly se různé kmeny a spojovaly se, aby společně čelily hrozbě nově příchozích, kterou předpovídaly naše sny. A v nastalém zmatku spatřovali naši starší šanci, aby… zatemnili skutečnost. Vytvořili kolem nemoci mysteriózní báji plnou pověr a polopravd. Zároveň byl ustaven okruh léčitelů, kteří měli znát pravdu a připravovat lék nově jako směs mnoha bylin a rostlin, z nichž všechny byly až na jedinou výjimku zcela bezcenné, takže už by ji nikdo neznalý nebyl schopný identifikovat. Mytické příběhy se předávaly z generace na generaci a skutečná znalost byla zapomenuta.“ Stejně jako předtím začnu mít nepříjemný pocit, protože to, o čem mi Matisa povídá, mi připadá až příliš povědomé. „Zní to stejně jako vyprávění o tom, jak mí lidé začali věřit v malmaci,“ řeknu jí. Přemýšlím o tom, jak se z příběhu o stvůře, která způsobovala nemoc, stala historka o netvorovi, který unášel naše lidi z lesa. „Připomíná to otce bratra Stockhama, který živil mýtus o zrůdném duchovi jenom proto, aby se udržel u moci.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222852
kapitola devátá Matisa pevně stiskne rty. Rozzlobila jsem ji. „Ale já vím, že tohle je něco jiného,“ dodám tedy rychle. „Možná v tom zas takový rozdíl není,“ reaguje Matisa. Po usměje se, ale v jejích očích spatřím záblesk smutku. „Ale bylo to nutné. Metody našich předků, s jejichž pomocí se snažili udržet lék v tajnosti, možná nebyly zrovna správné, ale pokud sohkâtisiwak skutečně dělají to, čeho se obávám, dokazuje to, že čím míň lidí to tajemství zná, tím líp.“ Ale pokud je pravda, co Matisa říká, znamená to zároveň, že jste-li jedním z lidí, kteří tajemství znají, vrhá vás to do nebezpečí. Pro lidi, kteří by ho mohli chtít využít ve svůj prospěch, díky tomu máte velkou cenu. Znovu se podívám na Kanea. Pořád ještě naslouchá své mámě a přikyvuje, ale oči má ustarané. Najednou si přeji, abychom na Jamesonovy nenarazili. Vzít je k přechodu přes řeku nás sice zpozdí o jediný den, ale i tenhle jeden den navíc mě najednou znervózňuje. A taky fakt, že důvodem našeho zpoždění jsem já. „Cítíš to?“ zeptá se mě Matisa a nastavuje tvář větru. Nakrčím čelo a zavrtím hlavou. Necítím nic kromě čerst vé, vlhké vůně okolního lesa. „Dobře víš, že na tyhle věci jsem celkem nepoužitelná,“ dodám ještě. Matisa, Isi i Nishwa vidí a cítí cokoliv vždy o mnoho dřív než já. „Jo, to máš pravdu,“ přitaká Matisa a na tváři se jí objeví mírný pobavený úsměv. Natáhne se a vezme mě za ruku. „Ale jsem ráda, že jsi tady, Em. Cítím se… cítím se líp, když jsi tady taky.“ Podívám se na její prsty a jako bych svůj dnešní sen měla znovu živě před očima. Její křehké prsty, které se derou ven ze země. Matisa, která se objevuje napůl jako kostra. V mém
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222852