by mi věnoval jediný pohled. Začínám si připadat jako blázen, který se snaží o nemožné. „Děkuji,“ řekne, když zdlábne poslední sousto, a nenápadně mě pohladí po ruce. Zároveň se rozhlíží, jestli tohle gesto nikdo jiný (tím je teď momentálně pouze Tomáš, který je navíc duchem úplně nepřítomný) neviděl. Ohnu se, abych mu mohla dát alespoň malou pusu, když se k tomu nemá on, ale Štěpán se mi stejně vysmekne. Trochu zmateně seberu prázdný talíř i půllitr a pak zamířím opět do pokoje, kde se marně pokouším začíst do knihy. Celý zbytek dne pak více méně proflákám buď pospáváním, nebo tupým bloumáním po hradě. Štěpána zahlédnu jen párkrát a to ještě z dálky, takže většinou ani neměl možnost si mě všimnout. Nepotkáme se ani na večeři, které se účastní všichni kromě něj. O to napjatěji očekávám večer jeho příchod. Kolem sedmé hodiny konečně uslyším z předsíně, že se vrací do svého pokoje. Čekám, že se v mém pokoji objeví každou chvíli, stejně jako jsem zvědavá na vysvětlení dnešního chování v průvodcovně a patřičné vynahrazení. Marně. Po setmění vyjdu ven. Přecházím přes ochoz a neodolám, abych oknem nenakoukla do Štěpánova pokoje. Sedí na posteli, kolem sebe opět rozházené knihy a papíry, nad něčím se mračí. Srdce se mi prudce rozbuší. Musím se hodně ovládat, abych nevpadla za ním do pokoje. Nejspíš ho musím nechat, aby si to urovnal v hlavě. I mě samotné včerejší zážitek udělal pořádný zmatek v srdci. Po dlouhé době začínám nabývat dojmu, že život není až tak nespravedlivý. Při pohledu na něj mám pocit, jako bych dostala další příležitost se zamilovat a novou šanci být šťastná. Před spaním nechám dveře odemčené. Nikdo však nepřijde.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222844
20. ČERVENCE „Dneska první prohlídku nejdu,“ oznámím po příchodu na průvodcovnu. „Já taky ne,“ brání se Marek. „Na mě se nedívejte už vůbec,“ prohlásí Eliška od rozečteného časopisu o psychologii. „Já si ji vezmu,“ vzdychne Monika a pak se obrátí na mě: „Je ti dneska dobře?“ „Jistě,“ přikývnu. „Nic to nebylo, asi jen úpal.“ „Stejně se mi to nezdá,“ zakroutí Monika hlavou. „Nefrajeř! Ještě jsi tu medicínu nevystudovala,“ rýpne si do ní Marek a ona na něj vyplázne jazyk, čímž mezi nimi rozpoutá slovní přestřelku, kdy po chvíli začnou lítat místností i menší věci. Oba se tomu hlasitě smějí, v legraci si nadávají a Marek to občas komentuje stylem sportovního reportéra na mistrovství světa v hokeji. Eliška odhodila svůj časopis a směje jim. Schoulím se do rohu gauče a ponořím se do vlastních myšlenek. Nějak mi to nepřijde vtipné. Jsem dneska úplně bez nálady. „Vážně je ti dobře?“ zatřese se mnou zničehonic Monika a díky krátké nepozornosti schytá ránu koulí ze včerejších novin do zad. Přikývnu a chabě se usměju. Nechci nikomu vysvětlovat, co se mezi mnou a Štěpánem stalo. A hlavně nechci přiznat ani sama sobě, natož pak někomu jinému, jak moc mě to, do čeho 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222844
jsem se nechala od Štěpána tak snadno zatáhnout, zmátlo a jak moc mě ten zmatek v srdci užírá. Půl hodiny po Monice jdu naštěstí na další prohlídku. Aspoň na chvíli tak dostanu možnost se něčím zabavit a nemyslet, a když už, tak jen nad hradem. Na prohlídce mám opravdu skvělé lidi. Nikdy jsem tomu nevěřila, když jsem to slýchala od ostatních, ale opravdu mi dokážou během doby v interiérech zvednout náladu. Na průvodcovnu už se vracím dokonce i s lehkým úsměvem. „Máš návštěvu,“ zazubí se na mě Marek sotva otevřu dveře. „Koho?“ zeptám se bez jakéhokoliv většího zájmu. „No já nevím, se běž podívat, ne? Čekají na nádvoří.“ Trochu otráveně otevřu dveře průvodcovny. Marně se snažím v paměti vypátrat, kdo by to mohl být. Nikdo přece neví, kde jsem. O mé brigádě jsem nikomu z mých kamarádů raději neřekla, prostě jsem se sem uklidila, aniž by o tom kdokoliv z nich věděl. Navíc jsem si nikoho povědomého ani nevšimla, když jsem šla z prohlídky. Několikrát projedu nádvoří očima. Jediné, co ale vidím, jsou pouze davy turistů, z nichž s určitostí nikoho nedokážu identifikovat. „Blbý vtip,“ oznámím Markovi. „Ne, vážně tě tu sháněli,“ brání se a vyjde se mnou na nádvoří. Přejíždí pečlivě očima a nakonec ukáže na dva lidi na ochozu, kteří o něčem vášnivě debatují se Štěpánem. „Sakra, naši,“ zašeptám polohlasně spíš pro sebe a Marka ta poznámka rozesměje. Ve mně zatím malinko zatrne, co jim asi tak Štěpán povídá nebo ještě hůř – co oni povídají jemu! Na ochoz se přemístím téměř rychlostí blesku. Rodiče mě okamžitě zpozorují a hovor utichne, aniž bych stihla
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222844