Už jsem se sebou nebyla spokojená, všechno mi připada lo jako v mlze. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a nevidě la jsem to, co bych ráda spatřila. Blond vlasy dostaly kašta novou barvu. Nos jsem měla široký a rozpláclý. Celé tělo se dál rozpínalo, ale do výšky už nerostlo. A začala se mi kazit i pleť: na čele, na bradě, podél čelistí se množila nateklá rudá souostroví, která postupně zfialověla, a nakonec se na nich vyklubaly žluté vrcholky. Z vlastní vůle jsem začala mámě pomáhat s úklidem bytu, s vařením, likvidovala jsem nepo řádek, který za sebou nechávali mí sourozenci, starala jsem se o Elisu, našeho benjamínka. Ve zbylém čase jsem necho dila ven, sedávala jsem v koutě a četla romány vypůjčené z knihovny: Deleddovou, Pirandella, Čechova, Gogola, Tol stého, Dostojevského. Občas jsem pocítila silnou potřebu jít za Lilou do dílny a vyprávět jí o postavách, které mě uchvá tily, přeříkat jí věty, které jsem se naučila nazpaměť, ale pak jsem to pokaždé vzdala: řekla by mi něco ošklivého, začala by mluvit o plánech, které si dělali s Rinem, o botách, o továr ně na obuv, o penězích, a mně by postupně začaly připadat zbytečné romány, které jsem četla, a ubohý můj život, moje budoucnost, to, čím se stanu: tlustou a uhrovatou prodavač kou z papírnictví naproti faře, staropanenskou úřednicí na radnici, dříve či později šilhavou a kulhající. Jedné neděle, popíchnutá pozvánkou, která přišla poštou na mé jméno a v níž mě pan učitel Ferraro zval, abych přišla dopoledne do knihovny, jsem se rozhodla se sebou konečně něco udělat. Snažila jsem se, abych byla zase tak krásná, jak jsem si odmalička připadala, jak jsem chtěla věřit, že ještě pořád jsem, a šla jsem ven. Strávila jsem věčnost vymačká váním uhrů, až jsem měla obličej ještě podebranější, navlék la jsem si mámin stříbrný náramek, rozpustila jsem si vla sy. Ale pořád jsem se sama sobě nelíbila. Skleslá, ve vedru, které v tom ročním období dusilo čtvrť už od rána jako dlaň napuchlá horečkou, jsem došla až ke knihovně. Při pohledu na malý zástup rodičů a dětí z obecné i z měš ťanky, který proudil hlavním vchodem dovnitř, jsem pocho pila, že něco je jinak než obvykle. Vešla jsem. Byly tam řady 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222750
židlí a všechny už byly obsazené, barevné girlandy, farář, Fer raro, dokonce i ředitel obecné školy a Olivierová. Pan učitel, jak jsem zjistila, se rozhodl, že odmění knihami čtenáře, kteří jsou podle jeho záznamů nejpilnější. Jelikož ceremoniál měl každou chvíli začít a výpůjčky byly v té chvíli pozastaveny, sedla jsem si dozadu. Hledala jsem Lilu, ale viděla jsem jen Gigliolu Spagnuolovou s Ginem a Alfonsem. Vrtěla jsem se na židli plná rozpaků. Po chvíli se vedle mě usadili Carme la Pelusová a její bratr Pasquale. Ahoj. Ahoj. Ještě víc jsem skryla zanícené tváře pod vlasy. Malý obřad začal. Ocenění byli: na prvním místě Raffael la Cerullová, na druhém Fernando Cerullo, na třetím Nunzia Cerullová, na čtvrtém Rino Cerullo a na pátém Elena Greco vá čili já. Chtělo se mi smát a Pasqualovi taky. Podívali jsme se na sebe, smích jsme udusili, zatímco Carmela šeptem naléhala: „Čemu se smějete?“ Neodpověděli jsme jí: znovu jsme se na sebe podívali a smáli jsme se s dlaní přitisknutou k puse. A pak, s očima ještě plnýma smíchu a s nečekaně dobrým pocitem, poté co se pan učitel opakovaně a marně ptal, jestli je v sále přítomen někdo z rodiny Cerullových, vyzvali mě, pátou v pořadí, abych si šla převzít cenu. Ferraro mi s vel kou chválou předal Tři muže ve člunu od Jeroma K. Jeroma. Poděkovala jsem a zeptala jsem se jedním dechem: „Můžu převzít i ceny pro Cerullovy, že bych jim je zanesla?“ Pan učitel mi dal knižní odměnu pro všechny Cerullovy. Když jsme odcházeli a Carmela šla roztrpčeně za Gigliolou, která si celá blažená povídala s Alfonsem a Ginem, Pasquale trousil v dialektu poznámky, které mě rozesmály ještě víc, o Rinovi, jak si nad knihami kazí oči, o ševci Fernandovi, jak zůstává po nocích vzhůru a věnuje se četbě, o paní Nunzii, jak čte vestoje, u sporáku, když vaří těstoviny s brambora mi, v jedné ruce román a ve druhé vařečku. Pasquale cho dil s Rinem na obecné do stejné třídy, seděli spolu v lavici – řekl mi a slzel přitom smíchy – a oba dohromady i za vzá jemné spolupráce dokázali po šesti nebo sedmi letech škol ní docházky, včetně opakování ročníků, přečíst tak nanejvýš: 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222750
Trafika, Lahůdkářství, Pošta. Pak se mě zeptal, jakou knihu jeho bývalý spolužák vyhrál. „Mrtvé Bruggy.“ „Jsou v tom duchové?“ „To nevím.“ „Můžu jít s tebou, až mu ji budeš předávat? Anebo nemohl bych mu ji dát já sám, osobně?“ Znovu jsme se rozesmáli. „Můžeš.“ „Tak oni Rinucciovi dali cenu. To mě podrž. Všecko to pře četla Lina. Panečku, ta holka je skvělá.“ Pozornost Pasquala Pelusa pro mě byla velkou útěchou, moc se mi líbilo, jak mě rozesmál. Možná nejsem tak oškli vá, pomyslela jsem si, možná se na sebe jen neumím dívat. V té chvíli jsem uslyšela, že mě někdo volá, byla to paní učitelka Olivierová. Šla jsem k ní, podívala se na mě svým věčně hodnotícím pohledem a řekla mi, čímž mi potvrdila oprávněnost laska vějšího soudu ohledně mého vzhledu: „Ty jsi tak hezká, a jak jsi vyrostla.“ „To není pravda, paní učitelko.“ „Je to pravda, záříš, kypíš zdravím, jsi holka krev a mlíko. A taky jsi chytrá. Řekli mi, že jsi byla nejlepší z celé školy.“ „Ano.“ „A co teď budeš dělat?“ „Půjdu do práce.“ Zachmuřila se. „Tak o tom nemůže být ani řeč, ty musíš dál studovat.“ Překvapeně jsem na ni pohlédla. Co je tu ještě ke studiu? Nevěděla jsem nic o školském systému, neměla jsem jasnou představu, co je dál po měšťance. Slova jako gymnázium, uni verzita pro mě nepředstavovala nic konkrétního, stejně jako spousta slov, která jsem nacházela v románech. „Nemůžu, naši mě tam nepošlou.“ „Jakou známku ti dal profesor z latiny?“ „Jedničku.“ „Opravdu?“ 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222750