ochánků malinkých jako švestky. Jeden je zabalený v jakémsi listu, b jiný v popelu, další jsou smetanově bílé. Obsluha nám přináší smažené závitky z čekanky plněné šunkou a po nich špenátový salát (vida, salát!) s pikantní zálivkou a těmi roztomilými kozími sýry. Pak přichází ke stolu šéfkuchař Michele – říkáme mu, že nám jeho podnik doporučil Carlos. Michele je štíhlý mladý Ital, který žil v Neapoli i New Yorku a ví, jak to ve světě chodí. Má hezký úsměv a veselé neapolitánské oči. Přinese nám láhev vína Quinta da Murta z oblasti Bucelas a hovoří o tom, jak rád vaří z portugalských surovin, zvlášť mořských plodů, a zejména jak ho baví kombinovat je s italskými těstovinami. Těstoviny s místními ingrediencemi se samozřejmě podávají na celém světě a jeho čerstvé tagliatelle s portugalskými krevetami ve smetanové omáčce jsou toho velmi chutným důkazem. Na jídelním lístku Michele nabízí také těstoviny s kůzlečím, které je tady velmi oblíbené, ale v Itálii se nevidí tak často. Velmi zdařilá je jeho odlehčená verze makaronů s roketou, krevetami a citronem. Jako tolik světoběžníků srší energií. O kus dál v ulici si otevřel druhý podnik a založil kulinářský časopis Gula. Je to Ital, a tak v restauraci obchází stoly a povídá si s hosty. Vyhlášené portugalské produkty – papričky, lilky, česnek, mušle a pomeranče – se v jeho podání objevují v novém přestrojení. Plátky pomerančů jsou zakápnuté citronem a vinným octem a posypané nasekaným fenyklem. Mám co dělat, abych zvládla lilek plněný rajčaty a kozím sýrem. A nakonec – ano, tohle je dobrá restaurace: na vozíku s dezerty nechybí Carlosův čokoládový dort.
Náš čas v Lisabonu vypršel. Carlos nás přijede v létě navštívit do Cortony a my se chystáme prozkoumat aspoň část vnitrozemí a sever země. Od Carlose máme seznam tascas, které bychom měli cestou navštívit, měst, která rozhodně nesmíme minout, a vín, jež musíme ochutnat. Pojedeme na východ do města Estremoz a pak s různými odbočkami přes Évoru a několik dalších charakteristických míst – Coimbru, Guimarães, Óbidos – zpátky na jih do cíle našeho putování Sintry. Ubytování máme rezervované v hostincích v historických budovách – pousadas – a ve dvou vilách přestavěných na hotel.
100
mayesova-rok-text.indd 100
10.10.2016 10:21:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222743
V půjčovně nasedáme do auta, dvakrát zabočíme, přejedeme most a opouštíme město. Vstupujeme do regionu Alentejo, venkovské krajiny s bílými statky s jasně modrými vraty a modrým lemem do výše pasu na omítce kolem dokola budovy. Kdysi se věřilo, že chrání proti uhranutí. Blížíme se k Estremozu, kde chceme strávit první noc. Míjíme lány kvetoucího heřmánku, který pokrývá půdu pod alpakově stříbrnými olivovníky. Mezi kamennými zídkami zarostlými spletí šípkových růží se jako obrovské améby přelévají stáda ovcí. Jak je možné, že v mém životě uplynulo už tolik let, a krajem Alentejo projíždím až dnes? Až dnes vstupuji dvojitou bránou do Estremozu a hledím na náměstí s nízkými bílými domky, až dnes začínám objevovat tohle stinné městečko s fontánou a kostelem, kde na frontonech roste tráva, s tržištěm plným klecí s králíky, kuřaty a krůtami a stánků s věnci domácích uzenin a bochníky sýrů, se svazečky bylin a koření, s hromadami sušených tresek, kde v ulicích voní pomerančovníky a citroníky a všechny domy mají dveřní portály a okenní římsy z místního mramoru. Jako záblesk osvícení přichází poznání, že ty úchvatné světy, které by si člověk uměl upřímně zamilovat, existují bez ohledu na to, jestli o nich vůbec ví. A že v nich kypí život jemu naprosto neznámý. Vánek, který si pohrává s modrým závěsem ve dveřích, tu bude vát, i když se na něj nebudu dívat. Z těchto elektrizujících okamžiků se skládá cestování. V tomhle městě bych dokázala žít – jak to, že jsem tady nikdy dřív nebyla? Koroptve! Šunky – obrovské, šťavnaté, s lesklou kůží, houpající se pod střechami stánků. Nakrátko ostříhaný růžolící chlapík prodává kožešiny. Ve zvednutých rukou drží drsnou kančí kůži i s kopýtky. Kupuji si od něj dvě kozí kůže, protože jsem kdysi na Mallorce ve vesnici Deià bydlela v hotelu, kde byly kozí kůže na cihlové podlaze vedle postele, a mně se zalíbila kombinace dvou různých materiálů. Doufám, že mi od nich nenačichne všechno oblečení v kufru. Nakonec se prodavače zeptáme, kde bychom se mohli najíst, a on nás pošle na druhou stranu náměstí. Skvělý chleba. Nadýchaný jako piškot, z jemné kukuřičné mouky. Sedíme v jídelně připomínající stodolu a čekáme, protože desítky zákazníků, kteří si přišli do tržnice nakoupit, obsluhují jen dvě číšnice. I tady mají lidé zvláštní zlozvyk, který jsme zpozorovali už ve Španělsku, totiž házet papíry na zem. Podlaha je plná 101
mayesova-rok-text.indd 101
10.10.2016 10:21:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222743
odpadků. Přikusujeme chleba k olivám a zapíjíme to vodou ze džbánu – což mi úplně stačí, snad ani nepotřebujeme jídelní lístek. Vzápětí však přichází servírka i s lístkem a pak nám přináší ragú z kohouta s rýží a tresku s brambory. Jídlo je chutné, ale na poledne dost těžké. Vykolébáme se do slunka a pak se vlečeme liduprázdnými ulicemi zpátky do kopce do příjemného penzionu na hradě nad městem. V obývacím pokoji najdeme ovoce i s miskou na oplachování prstů, v koupelně jsou nádherné lilie a mezi vyřezávanými starožitnými postelemi, tvrdými jako rakev, váza s chryzantémami. Na stolku pod lampou se v kbelíku s ledem chladí šampaňské. Moje postel s bělostným povlečením je o maličko širší než obvyklé lůžko. Hebký přehoz a měkké peřiny lákají k pokojnému spočinutí. Ed přivírá žaluzie k odpolední siestě. „Ty postele jsou krásné, viď?“ říkám, ale odpovědí je mi jen jeho dech, pomalu se nořící do snu. Ležím v pruzích světla ze žaluzií a poddávám se velice zvláštnímu pocitu. Jsem znovu ve svém dětském pokoji ve Fitzgeraldu v posteli s bílými dřevěnými sloupky a vedle stojí druhá, úplně stejná, prázdná. Téměř dosáhnu na nabíraný okraj růžového přehozu a vyžehlené povlaky s matčiným monogramem, který na nich vystupuje jako žíly na rukou mé babičky. Na protější straně pokoje stojí otočná knihovnička, kam jsem mezi detektivky se svou oblíbenou dívčí hrdinkou Nancy Drewovou a dětské knihy, z nichž jsem teprve nedávno vyrostla, zařadila Bratry Karamazovy. Přivezla mi je maminka z Maconu, když v obchodním domě v oddělení knih (jediné místo, kde se v okruhu 180 mil kolem nás daly knihy koupit) neměly už žádné další díly seriálu s Nancy. Usoudila, že taková tlustá knížka mi chvíli vydrží. Bezděky mě tak posunula do nové čtenářské fáze a s Nancy byl konec. Vždycky jsem ráda četla, ale teprve teď jsem za knihou objevila i jejího autora. Dostojevskij byl pro mě zjevení. Setkání s něčím velkým. A tento pocit, který mi přinášela každá přelomová kniha, stále vnímám jako jednu ze svých základních životních radostí. Modročerné obálky svazků Moderní knihovny, které působily mezi odpočinkovou četbou tak seriózně, se staly součástí mého života. Moje sestra studovala na univerzitě a já jsem zdědila její toaletní stolek se stříbrnými kartáči, parfémy, malým táckem s pilníčky a leštítky na nehty a nůžtičkami ve tvaru čápa. V úzké posteli jsem poprvé poznala slovo samota. Do noci jsem poslouchala hudbu Cajunů, 102
mayesova-rok-text.indd 102
10.10.2016 10:21:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222743