je ta hlavní. Se syndromem podvodníka jsou spojovány zkušenosti z raného dětství, ale také rodinná dynamika, společenské očekávání, předsudky, osobnost, zkušenosti ze školy i z práce.15 Neznamená to, že někteří lidé nejsou náchylnější než jiní. Bylo zjištěno, že určité vlastnosti a zkušenosti jdou s pocitem podvodníka ruku v ruce.16 Mezi lidmi trpícími tímto syndromem se často vyskytuje perfekcionismus a tréma, ale také nízké sebevědomí a obava, že člověk nemá kontrolu nad prostředím. Se syndromem souvisí neuróza, nízké sebevědomí a introverze. Jedním z nejčastějších faktorů je strach z neúspěchu, který je uváděn jako základní problém v mnoha studiích.17 Kdo se nezdaru bojí nejvíce? Lidé, kteří něčeho dosáhli – kteří v žádném případě nejsou podvodníci. Jednoho dne jsem dostala e-mail od muže jménem David, který působí na univerzitě jako kvestor. Napsal mi: Syndromem podvodníka jsem trpěl od doby, kdy jsem studoval na vysoké škole. Jako by mi svět říkal, že jsem na 90. percentilu, ale já vím, že jsem jenom na padesátém. Nad svým pracovním stolem v kanceláři mám několik diplomů a vyznamenání. A pokaždé, když jsem dostal nějaké další, pomyslel jsem si: „Do háje! Teď si všichni myslí, že jsem 92. percentil! Budou strašně naštvaní, až zjistí, že jsem jenom padesátý.“ Diplomy vůbec nezlepšily moje sebevědomí, jenom prohloubily rozdíl mezi tím, jak jsem se cítil a co si mysleli „oni“.
Jak je to možné? Copak konkrétní úspěchy – ocenění za dobré výsledky, vysokoškolské diplomy, velmi dobré pracovní postavení – nemohly Davidův syndrom „vyléčit“? Dosáhne-li člověk něčeho výjimečného, nemělo by ho to zbavit provinilého pocitu, že je podvodník? Jak mohou lidé jako Denzel Washington, Tina Feyová, Maya Angelouová a Mahátma Gándhí trpět obavami, že jsou podvodníci? Neil Gaiman napsal mnoho úspěšných knih, povídek a komiksů – třeba Sandman, Koralína, Anansiho chlapci, Američtí bohové a Oceán na konci uličky – a je autorem více než desítky filmových 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222700
i televizních scénářů. Získal významná literární ocenění a byl prvním autorem, který za jedno dílo obdržel Carnegieho medaili za literaturu a cenu Johna Newberyho (za Knihu hřbitova). Podle všech profesních měřítek je ohromně úspěšný. A přesto ho trápily pocity, že je podvodník. Wikipedia uvádí Neila Gaimana jako jednoho ze šesti proslulých lidí, kteří veřejně diskutovali o svém boji se syndromem podvodníka. Jeho situace skutečně potvrzuje, že vůči syndromu podvodníka není nikdo imunní. Zeptala jsem se ho, zda by byl ochoten se mnou o tom mluvit, a on laskavě souhlasil. Neil Gaiman má smutné oči, rozcuchané kudrnaté hnědé vlasy prokvetlé stříbrem, mírný britský přízvuk a hlas, který byste chtěli poslouchat před usnutím. Dokonce i při běžném hovoru vypráví příběhy – ne snad že by si vymýšlel, ale své vzpomínky si vybavuje v této formě. Když se odmlčí, necítíte se nepříjemně a nemáte pocit, že zámlka je předem připravená – ubezpečuje vás, že Neil o svých slovech přemýšlí. Ve chvíli, kdy s vámi mluví, je soustředěný. Než vyšly jeho první dvě knihy, řekl Neil, „všechno jsem předstíral, protože jsem dostal peníze, abych napsal knihy, ale nikdo neměl záruku, že ze mě vypadne něco, co bude možné vydat. Opravdu jsem nevěděl, co dělám... Kdyby za mnou během těch prvních osmnácti měsíců někdo přišel a řekl mi: ,Vy jste šarlatán, pane,‘ odpověděl bych: ,Ano, máte pravdu.‘“ Potom se z něj najednou stal autor, jehož knihy vyšly tiskem, získal pozornost veřejnosti (vytoužená meta každého spisovatele) a „vlastně si psaním vydělával na živobytí“. Zanedlouho se jeho knihy ocitly na seznamu bestsellerů a Neil získával významné literární ceny. Jako filmový kritik chodil zadarmo do kina a dostával peníze za to, že dělal přesně to, co dělat chtěl. Ráno nevstával s pocitem, že zase musí do práce. To všechno pro něj bylo velmi zvláštní a neobvyklé. Všimla jsem si, že – jak se sluší na domnělého „podvodníka“ – Neilovi není příjemné mluvit o vydělávání peněz, uznání a chvále. Vyprávěl chvatně a smál se nevesele. 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222700
O prvních deseti letech řekl: Často se mi vracívala představa, že někdo zaklepe na dveře, já sejdu dolů a u dveří stojí člověk v obleku. Není to žádný drahý oblek, jenom takový obyčejný, ale svědčí o tom, že ten člověk má práci. V ruce má psací podložku a na ní připnutý papír. Otevřu dveře a ten člověk řekne: „Dobrý den, promiňte, jsem tady v úřední záležitosti. Jste Neil Gaiman?“ a já, že ano. „Dobrá, tady se píše, že jste spisovatel, že ráno nemusíte vstávat v určitou hodinu a že každý den jenom píšete, jak dlouho chcete.“ Přikývnu: „To je pravda.“ „A že vás psaní baví. A taky se tady píše, že si ani nemusíte kupovat knížky, že vám pošlou všechny, které chcete. A filmy: prý se jenom tak chodíte dívat na filmy. Když některý chcete vidět, zavoláte člověku, který se o to stará.“ Potvrdím to. „A že lidem se líbí, co děláte, a že vám platí za to, že jenom píšete.“ Řeknu, že je to tak. A on na to: „Už nějakou dobu vás sledujeme. Dostihli jsme vás. Obávám se, že si budete muset najít pořádnou práci.“ A v tu chvíli jsem vždycky klesl na mysli a řekl: „Co nadělám?“ Šel jsem si koupit laciný oblek a začal hledat opravdovou práci. Protože jakmile vás jednou přistihnou, nedá se nic dělat. Takže o tomhle jsem přemýšlel.
Syndrom podvodníka podkopává naši schopnost mít dobrý pocit z toho, co děláme dobře, zejména když za to dostáváme peníze. Asi před třemi lety jsem vezla svého tehdy desetiletého syna Jonaha do školy a vedli jsme tento rozhovor (zapsala jsem si jej, jak rodiče často dělávají, když jejich dítě řekne něco obzvlášť moudrého): Jonah: Ty jsi ten nejšťastnější člověk na světě. Já: Proč myslíš? Jonah: Protože tě platí za to, co bys dělala, i kdyby tě za to neplatili. Já: A co je to? Jonah: Zkoumáš, proč lidi dělají to, co dělají, a potom se jim snažíš pomáhat, aby byli lepší.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222700