Buchenwald: peklo na kopečku
Netrvalo dlouho a zbrojní koncern Krupp AG sídlící v Essenu poslal Fritzi Sauckelovi požadavek na více než tisíc židovských dělníků, kteří měli montovat roznětky do dělostřeleckých nábojů v továrně koncernu v Osvětimi. (Na konci války využíval Krupp na otrockých pracích nějakých 100 000 lidí v bezmála stovce továren v Německu a na okupovaných územích.)102 Jak poznamenal jeden americký právník, který se účastnil poválečného norimberského tribunálu s válečnými zločinci, Alfried Krupp „využíval otrocké práce ještě horším způsobem než jakýkoliv jiný průmyslník včetně I.G. Farben. Nikde jinde nebylo tolik sadismu a tolik nesmyslné krutosti, tak otřesného zacházení s lidmi jako s neživým materiálem.“103 SS s neskrývanou radostí plnila požadavky německého průmyslu a její pokladna se plnila díky poplatkům, které firmám za využívání muklů účtovala.* Odhaduje se, že za celou válku bylo německému průmyslu pronajato půl milionu až milion vězňů koncentračních táborů. Pro většinu otrockých dělníků však podmínky v továrnách nebyly o moc lepší než podmínky v lágrech. A jak se spojenecké bombardování zaměřovalo na německé válečné podniky, byli otroci v továrnách přímo na ráně.104 S potřebou získat z otroků pracujících pro německý průmysl kaž dičký ždibec práce se brutální podmínky v táborech v roce 1942 trochu zmírnily. William Manchester uvádí, že ačkoliv se nacistický náhled na podlidi nijak nezměnil, „požadovalo Německo masovou pracovní sílu tak nutně, že dokonce i ti nejfanatičtější pohlaváři rozpoznali, že je potřeba to zmírnit. Uvědomili si, že spokojený otrok je zdatný otrok. Excesy se tedy potíraly nikoliv proto, že by byly odporné, ale proto, že byly neefektivní.“ * U procesu s válečným zločincem Oswaldem Pohlem prokurátor uvedl: „Každý průmyslový podnik SS dával bokem určitou částku v rozmezí 30 feniků až 5 říšských marek, která měla být údajně použita na výplatu vězně. Nikdy se však ani neuvažovalo o tom, že by z té částky mukl viděl alespoň kousek. ‚Právně‘ tato ‚výplata‘ náležela říšské pokladně. [Pohlovi lidé] však využívali různých úkladů a metod, aby si WVHA mohla ilegálně ponechat podstatnou část těchto peněz.“ (přepis z procesu s Pohlem, viz avalon.yale.edu) 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222655
Co svět věděl
Goebbels prý věřil, že otrok může odvést dobrou práci jen tehdy, když dostane dostatek jídla. Německý ministr zbrojního průmyslu Albert Speer také tvrdil, že se všem na nucených pracích má dostat adekvátního ubytování a dostatku jídla, „protože jedinou alternativou je beznadějná neefektivnost“. Dokonce i Fritz Sauckel, který měl otrocké práce na starosti, žádal své nadřízené o poskytnutí dostatku jídla, lékařské péče a rozumného ubytování pro otroky na nucených pracích, aby mohli odvádět více práce. „Otroci, kteří trpí hlady, nemocemi, kteří jsou zoufalí, naštvaní a plní nenávisti,“ naléhal, „nikdy nebudou odvádět takové výkony, jakých by mohli dosáhnout za normálních podmínek.“105 Jestli se však něco změnilo k lepšímu, nebylo to vůbec znát. Jak válka pokračovala, německé civilní obyvatelstvo také trpělo; kromě každodenních a každonočních spojeneckých náletů museli se obyčejní obyvatelé německých měst spokojit s omezenými příděly. Dostávali v průměru jen něco málo přes tisíc kalorií denně – což stejně bylo dvakrát až třikrát víc, než dostával průměrný vězeň v Buchenwaldu.106 • VYHLÍDKY POLSKÝCH ŽIDŮ byly den ode dne zlověstnější. Newsweek například 10. srpna 1942 napsal, že se vlaky plné varšavských Židů ztrácejí v „černém limbu“.107 Polští Židé však nebyli jediní, kdo se ztrácel. Mizeli také Židé z okupované Francie. New York Times 20. srpna 1942 citovaly zprávu francouzských novin Paris Soir z předešlého dne, které uvedly, že francouzští Židé jsou odváženi do „polského Slezska“.108 Jeden příklad zatýkání francouzských Židů za všechny: v půl desáté večer ve středu 23. září 1942 vtrhlo gestapo a příslušníci francouzské policie do činžovního domu číslo 10 na Rue des Deux Ponts v pařížské čtvrti Ile St. Louis. Procházeli chodbami každého patra, tloukli do dveří a nařizovali židovským obyvatelům domu, aby si vzali své věci a nastoupili do autobusů čekajících na ně před domem. Nakonec sebrali 112 obyvatel domu, z nichž bylo čtyřicet dětí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222655
Buchenwald: peklo na kopečku
Mezi zatčenými byla rodina Moše Widermana, jeho žena Baila, pět dcer – Ida, Aimée, Hélene, Cecile, Madeleine – a nejmladší z dětí, syn jménem Robert Max Widerman. Širší rodina žila v okolí. Wider manovi nebyli ani bohatí, ani chudí – nejvýstižnější označení je asi „střední třída“. Žili v prostorném bytě v jedné z nejpůvabnějších pařížských čtvrtí a vždycky měli co jíst. Moše byl ortodoxní Žid a krejčí. Nikdy neměli problémy se zákonem. Nebyl žádný důvod, proč by měli být zatčeni, ale gestapo nepotřebovalo žádné důvody. Robert byl rozený umělec, Robert Max Widerman (později známý jako talentovaný zpěvák a tanečRobert Clary) na fotografii jako čtyřapůlletý v Paříži v roce 1930 ník a skvělý vypravěč. Dosud (S laskavým svolením Roberta Claryho) se nesetkal s ničím než s láskou a podporou svých přátel a rodiny; do tohoto nevinného dětství však náhle vtrhla nová realita. Pro sedmnáctiletého Roberta byla tato razie to nejstrašnější, co dosud zažil. Vyděšení Widermanovi a další židovské rodiny v domě se okamžitě podvolili rozkazům gestapa a policie. Ještě měli v čerstvé paměti noc ze 16. na 17. červenec 1942, jen o dva měsíce dříve, kdy bylo skoro 14 000 pařížských Židů vystěhováno ze svých bytů a domů, nahnáno do autobusů a odvezeno nejprve na Velodrome d’Hiver (Zimní velodrom), kde byli drženi za příšerných podmínek. Říkalo se, že děti oddělili od rodičů a rodiče odvezli do Polska – na místo zvané Osvětim –, kde je zplynovali a jejich těla spálili. Za pět dní vyděšené děti odvezli do 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222655