AGENT JFK – MùSTO MRTV¯CH I chom vás pohostili, všechno jsme snědli večer,“ dodal, „pokud nesnídáte whisky. Naneštěstí, není z nejlepších.“ Johnovi se téměř proti jeho vůli vkradl do tváře náznak úsměvu. Intonace Marlowova projevu byla na rozdíl od jeho slov dokonale zdvořilá, současně si však Anette prohlížel oceňujícím pohledem, kterého si byla vědoma. Hornbull se na detektiva podíval. Nebyla v tom výhružka, jen nesouhlas. Marlowe zopakoval své gesto s kloboukem, tentokrát ho ale provedl a skutečně smekl. „Doufám, že se vrátíte všichni v pořádku,“ pronesla Anette vážně. „Je to jen rutinní akce, hledáme lodě, co nám nevrátili, nic jiného,“ pronesl Hornbull tónem, který prozrazoval, že to opakoval už mnohokrát. „Věřila bych ti, kdyby se toho neúčastnil on,“ ukázala na Johna. „Rutinní akce,“ pokrčil rameny Kovář. „Musíme prověřit nové lidi v týmu,“ pohlédl na Marlowa. „Mnoho štěstí,“ popřála jim Anette, stoupla si na špičky, políbila Hornbulla a posadila se zpět do drožky. Tři muži a jeden chlapec se za ní dívali, dokud jim nezmizela z očí.
TO
BE CONTINUED ...
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222653
KNùÎNA Deset tisíc kilometrů východněji, zhruba ve stejné době Ňurgun zklamaně vydechl – jelínek kabar v poslední chvíli odskočil a ztratil se ve stínech. Byl to velký kus, mohl vážit i čtyřicet funtů, což obnášelo množství masa. A to neuvažoval o pižmu, mošusu, které z něho mohlo být k obchodu. Takový ale lov býval. Zajistil svou starou dobrou mauserovku a přitom mu padl zrak k trsu kapradiny ohnuté napadaným sněhem z větví blízkého stromu. Zklamání přerostlo v strach. Stopu tady nečekal, a tím méně takovou. Ostré okraje, odlišený podpatek a výrazný vzor podešví. Ňurgun nestrávil celý život doma, uprostřed divočiny, a s podobnými botami už se potkal. Tady nestál místní ve válenkách, ale cizinec v botách z města. I když tyhle boty vypadaly, že jsou určené pro pohyb v divočině, v tajze. Zkušeným zrakem se rozhlédl, kde najde další otisk. Poslední dva dny nesněžilo a přes den tálo, otevřená prostranství by mu nic neprozradila. Zamířil k místu, kterým by sám procházel, aby si ušetřil výstup do kopce, a navíc tam po většinu dne okolní modříny vrhaly stín. Uspěl, našel další sadu stop, mnohem čerstvější než ty předchozí, jako by se neznámý po okolí potuloval delší dobu. „Co tady hledáš, mladíku? Snažíš se zahladit stopy?“ Hlas zněl zleva, byl hluboký a skrývala se v něm hrozba. Přestože byl hluboký, nebyl mužský, patřil ženě. Pušku měl zajištěnou, a i kdyby ne, proti slunci by v prvním okamžiku nic neviděl. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222653
MIROSLAV ÎAMBOCH Pomalu se otočil, pušku stále držel hlavní k zemi. „Proč bych měl chtít zahladit stopy? Jsem na lovu.“ Udělal krok, aby se dostal do stínu, a konečně ji uviděl, nejprve jako siluetu. V dlouhém kabátě lemovaném sobolí kožešinou, kalhoty zastrčené do vysokých kožených bot, černé vlasy s nádechem až modravých kovových odlesků svázané do těžkého copu, čapka ze stříbrné lišky zavěšená přes rameno. Košile – nebyla to rubaška, ale košile v západním stylu – se jí pnula přes ňadra. Dva knoflíky měla rozepnuté a on nevěděl, zda si má víc všímat toho, co se dmulo mezi knoflíky, nebo pušky v jejích rukou. Byla krásná a nebezpečná. Najednou mu došlo, co je zač. „Kněžno,“ poklekl na jedno koleno. Okamžitě ucítil vlhkost tajícího sněhu, ale to nebylo důležité. Pušku položil před sebe. „Zdvořilost ještě nevymřela,“ zhodnotila. „Zaveď mě k vám, volali jste mě.“ Ňurgun netušil, kdo ji volal, ale neodporoval. O odporování kněžně jeho otec ani děd nemluvili. I když podle nich vypadala jinak. Tahle byla na ženu hodně vysoká a celkově velká. I prsa měla hodně velká. Tuhle myšlenku rychle potlačil, co kdyby uměla číst myšlenky. Úkosem pohlédl na její tvář. Podle toho, jak se zatvářila, to opravdu uměla. Místní nazývali svou osadu Cheldju a označovali ji za město. Anna by ji neoznačila ani za vesnici, ale ona zde nebydlela. Když ji místní načálnik Timirbit vítal, shromáždil sotva sedmdesát svých oveček. Anna s nevolí zjistila, že šaman mezi místními chybí. Ne všude měli šamany, mnozí utekli před mocí šířící se ze západu. To byla smůla, protože se šamany se dalo jednat na rovinu. Šamani se jí báli, protože věděli, že není jen obyčejný člověk nebo neobyčejně silná žena. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222653