Henrikou do obýváku a řekne jí, že pojede k Vinqvistům. Zeptá se, jestli matka něco nepotřebuje, ale ta jen zavrtí hlavou. Robin chvíli namátkou chodí mezi policemi. Takhle v sobotu v obchodě moc lidí není. Většina nakupuje jinde. Všimne si poloprázdného pultu s pečivem, kde se nakrájené bochníky chleba zatavené v plastové fólii nemusejí zrovna prát o životní prostor. Totéž platí pro housky. Když dojde k poličce s konzervami, zastaví se. Je tu Sabina, Matildina kamarádka, a studuje nápis na konzervě kukuřice. Stojí tam dlouho, ve tváři má nepřítomný výraz a Robin se na ni dívá. Sabina má tmavé vlasy po ramena a je buclatá. Má hezký obličej, který se ale roztéká do tlustého krku a několika brad. Někdo se protáhne kolem Robin. Vysoký muž v zelené pláštěnce. Má kšiltovku. A kapuci. Letmo se na ni podívá, ale ona ho ignoruje. Muž projde i kolem Sabiny, ta se rozhlédne a všimne si Robin, která rychle zvedne ruku na pozdrav. Sabina vrátí kukuřici na místo. Otočí se a chce jít pryč, ale pak si to rozmyslí a zamíří k Robin. Tváří se smutně. „Dobrý den,“ řekne. „Slyšela jsem, že jste místo Matildy volala na policii. To od vás bylo moc hezké.“ „To je to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat,“ řekne Robin. „Ne, vážně. Říkala mi, že Martin už je týden pryč, ale já myslela, že je to zase ta stará známá historie. Matilda vždycky dělá silnou. Vždycky chce všechno zvládnout sama. Že se vám svěřila, to o vás něco vypovídá. Dává nám to naději,“ řekne Sabina. „Naději?“ zeptá se Robin. „Teď se dějí samé strašné věci. Martin, a taky ten vrah. No sama jste mě viděla ten večer, kdy vypadl proud. Je ze mě troska! Když si pomyslím, co by se mohlo stát 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222646
dětem, nemůžu spát. A děti… se chovají divně. Hrají takové divné hry. Nevím, co si o tom mám myslet…“ „Jaké hry?“ přeruší ji Robin. Sabina se na ni podívá a zavrtí hlavou. „Já nevím! Viljam mi nechce nic říct. Ale vracejí se z lesa a bažiny úplně zmáčené! Promrzlé! A… vyděšené,“ řekne Sabina. Robin se zamračí. Vzpomene si, co viděla před pár hodinami, a ztěžka polkne. „Nemůžete jim prostě říct, ať si nehrají v bažině?“ zeptá se, ale sama slyší, jak naivně to zní. Sabina se na ni křivě pousměje a hned se zase zatváří vážně. „Jsou to děti! Hrají si, jak si hrají. Zakazujeme jim to zas a znova, a ony do toho lesa zas a znova chodí. Ale třeba byste si s nimi… já nevím… mohla promluvit.“ Sabina si všimne Robinina ztrápeného výrazu, podívá se jinam a pak Robin vezme za ruku. „My vás potřebujeme, Robin. Matilda vás potřebuje. Musíte nám pomoct.“ „Já nevím… Nemám pocit, že bych někomu moc pomáhala,“ řekne Robin, ale Sabina se od ní odvrátí a rychle si otře oči. „Chudák Martin. A Matilda. Kdo ví, v jakém stavu ho kde najdou. Jestli ho vůbec najdou,“ hlesne tiše. „A můj Viljam. Vůbec není ve své kůži! Pořád mluví o Bažiňákovi a o tom vrahovi s kuší… Já se z něj zblázním!“ Robin pohladí Sabinu po ruce. „Nemohla byste k nám přijít a promluvit si s ním? Někdo s tím musí něco udělat. Jen se přijďte podívat, jestli je ten kluk normální. Když mi řeknete, že je v pohodě, budu klidnější,“ řekne Sabina. Robin se podívá na Sabinin smutný obličej a pak kývne. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222646
„Přijdu. Ale teď potřebuju cigaretu, nebo se taky zblázním.“ Robin roztrhne balíček a fólii zahodí na zem. Vytáhne z krabičky cigaretu a strčí si ji do pusy. Zapalovač cvakne a vyplivne plamínek. Robin si zapálí a zhluboka potáhne. Po tomhle toužila od chvíle, kdy vběhla do lesa. Od chvíle, kdy se za ní pustili ti kluci na mopedu. Od chvíle, kdy… „A ty si tady jen tak kouříš. Jako bys tu byla naposledy včera.“ Robin sebou trhne a překvapeně vykřikne. Muž, který stál za ní, ji vzal za ramena, stiskl ji a třese s ní dopředu a dozadu. Robin se otočí. Je vysoký a má na sobě zelenou pláštěnku. Robin si vzpomíná, že ho viděla už před měsícem, když se zastavila u můstku. Přijel si natankovat loď. A naposledy ho viděla teď v obchodě. Robin se zamračí a zvedne oči. „Asi se pletete. Já vás neznám,“ řekne a zatváří se zarmouceně. „Tak to jsi mě fakt ranila. Ty si na mě nepamatuješ. Tak to jsem musel bejt hodně mizernej první kluk.“ Robin na něj zůstane překvapeně civět a muž si sundá kapuci. „Johannesi?“ „No jasně! Vidíš, že mě znáš, stačilo jen zapátrat v paměti!“ „Panebože!“ „To ne, jen Johannesi. Ale těsně vedle.“ „Ale…“ „No nebuď tak překvapená. Dycky jsi říkala, že tady zkejsnu, a taky že jo!“ Robin se na něj vrhne a Johannes ji sevře v objetí, nohy se jí odlepí od země. Robin se směje. „Já tomu nemůžu uvěřit!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222646