G e o f f Dy e r
v ýzkumu ohledně možného využití takzvané halucinační archeo logie neboli psychedelica antiqua, jak jsem to nazval: zapojení účinků LSD k odstranění nánosu let a získání přímého přístupu k živoucí minulosti. A když zrovna nešlo o tohle, měli jsme si aspoň čím ukrátit ty nekonečně dlouhé dny. Jako mnoho Kaliforňanů byl i Nick pro trip velmi pohodovým partnerem. Nikdy to pro něj nebyla tak zběsilá jízda jako pro mě, a pokud jsem to chtěl brát jako „psychotropní ekvivalent Piranesiho leptů“, neměl nic proti. Přestože socha Marka Aurelia nepohnula rty, předpokládali jsme, že právě on – a nikoli jeho kůň – pronesl: „Všechno, čeho si přeješ dosáhnout postupem času, můžeš mít už nyní, nebudeš-li to sám sobě odpírat.“ Římští legionáři – tři – nebyli ani skuteční, ani imaginární, pouhé rekvizity pro fotky turistů, a mezi snímky kouřili cigarety. Lidé potulující se mezi pozůstatky Fóra – kam jsme se vydali po Kapitolu – nebyli duchové současníků Trajána nebo Nerona, ale turistů z osmnáctého století, kteří tu vzhlíželi k Titovu oblouku a žasli nad velkolepostí antiky. Koloseum byl antický kolotoč vyrobený ze sýra jako v groteskách s Tomem a Jerrym – nebo tak přinejmenším zdálky působilo. Uvnitř bylo příjemné cítit, jak tu kameny dýchají, vědět, že i ten vytěžený kámen má svůj život. Ano, ty kamenné bloky zašpiněné výfukovými zplodinami pulzovaly a vlnily se životem, teplé a plné energie jako pohlazené zvíře. Pár minut se zdálo, že je možné úplně všechno. Měl jsem na dosah nehybnost v samém středu kamene, ono místo, kde se rodí nebo kde končí modlitba. Ta modlitba je samozřejmě vždycky stejná: umožni mi zbavit se času, být k jeho plynutí stejně lhostejný jako spící kámen. Je to modlitba, která byla v případě antických postav vyslyšena, přinejmenším částečně: nehybné, balzamované v kameni, žijí dál v čase, který zemřel. Nejspíš proto jsme se vrátili do Kapitolu, abychom se podívali na roztříštěné zbytky Konstantina: hlavu, naběhlý biceps, pravou ruku ukazující k nebi, chodidlo – vše šedobílé, každý kus větší než člověk. Bylo těžké si je představit spojené dohromady 110 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222619
Ú PA DEK A PÁ D
v jediném naleštěném těle, a ještě těžší uvěřit, že je vytesaly lidské ruce; pravděpodobnější se zdálo, že vznikly nějakým přírodním procesem podobným těm, jež formují ledovce a hory. Vedle těchto gigantických fragmentů kdosi seděl, hlavu v dlaních, zjevně přemožený velkolepostí antiky. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, že to jsem já. Nebyl jsem jen přemožený: toužil jsem vstoupit do mrtvého času soch a vidět věci jejich nevidoucíma očima, z jejich perspektivy (dny problikávající mezi nocemi, takže století promihotá během několika hodin); nikam jsem nespěchal (byly teprve tři odpoledne) a beztak jsem neměl nic jiného na práci. A možná se mi to skutečně splnilo, byť jen na okamžik. Nick mě vyfotil, jak tam sedím, přemožený antikou, a když mu tu fotku vyvolali, skoro jsem na ní nebyl vidět: vybledlý, průhledný jako duch, pomíjivý. Další a další podniky zavíraly, ale San Calisto zůstávalo díkybohu otevřené. Seděl jsem venku s deseti dalšími lidmi, několika kočkami a bezprizorným psem, vmáčknutý do úzkého stínu, opuštěný. Jedním z těch lidí byl Nick. Bavili jsme se o starých časech, o našem životním díle, o záběrech a úhlech, nekonečných nájezdech kamery, o opožděném vlivu neorealismu na jeho tvorbu a o vlivu Loupeže po italsku na tu mou. Přemýšlel jsem o Významu antiky, filmu, který jsem nenatočil, zejména o scéně u Hadriánovy vily. Ve čtyřech – Nick, já, Monica a Moničina kamarádka Christina – jsme si v Christinině autě udělali výlet do Tivoli. Z Říma jsme jeli po křivolaké autostrádě, která mi připomněla San Francisco a pohled ze silnice č. 101. Bloumali jsme po rozlehlém archeologickém komplexu. Nikdo z nás neměl mapu, takže jsme nevěděli, co před sebou vlastně vidíme: sochy jako plavčíci střežící bazény se zelenou vodou, v níž se odrážely bělostné sloupy na pozadí modrozeleného nebe, socha bez hlavy, opalující se kamenný krokodýl, vrzání cvrčků. V jednu chvíli jsem se ocitl sám s Monicou ve skrovných pozůstatcích Venušina chrámu. Nechtělo se věřit, že ruiny, v nichž 111 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222619
G e o f f Dy e r
jsme se nacházeli, měly původně zahalovat, chránit před cizími zraky, vytvářet interiér; naopak se zdálo, že účelem chrámu bylo přitahovat pozornost k tomu, co odhaluje, rámovat krajinu, která žhnula v dáli. Snědli jsme pár fíků, které jsme koupili v Římě na Campo dei Fiori. Monica na sobě měla tričko s žertovným nápisem JSEM ZLOBIVÁ HOLKA a kapsáče. Mezi nimi jsem viděl její opálené břicho se stříbrným kroužkem blyštícím se v pupku. Vlasy měla tmavé jako stín a já pozoroval, jak jí fík. Sám jsem jedl druhý. Samozřejmě se mi v tu chvíli vybavila slavná Lawrenceova báseň „Fíky“ a scéna z filmu Zamilované ženy, kde Alan Bates, který hraje Birkina, tuhle báseň cituje. Celý ten okamžik byl prodchnutý uvozovkami. Monica jedla fík plnými ústy, naplnila si ústa fíkem. „Jaký je?“ zeptala se mě. Odpověděl jsem, že je to ten nejsladší fík, jaký jsem kdy ochutnal. „Je měkký?“ zajímala se Monica. „Ano, hodně.“ „A je šťavnatý?“ „Šťáva z něj jen kape,“ řekl jsem. Olízla si prsty, slízala z nich šťávu. Já udělal totéž a otřel jsem si ruce do šortek. Nebe navozovalo dojem, že doba před dvěma tisíci lety byla včera, a včerejšek vypadal jako dnešek, podobně jako dnešek bude za čas vypadat jako zítřek. Proti nebi stály bílé sloupy, rozbité, s dírami připomínajícími střílny. Jediný mrak se zastavil na místě. Vzduchem se nesl bzukot včel, ale nefoukal vítr a stromy stály téměř nehybně. Oba jsme vnímali kouzlo antiky, její čistotu a moc. Nejspíš proto Monica o pár minut později podotkla: „Narodila jsem se v Libyi.“ „Vážně?“ podivil jsem se. „Ano,“ přikývla. „V Tripolisu. Ukážu ti fotky. Mám nafocené římské památky z Libye.“ „To bych rád viděl.“ Podobné událostmi nabité dny byly brzy pouhou vzpomínkou; a možná dokonce ani vzpomínkou, spíš jen snem. Dalo se 112 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222619