neshody (…), umožňuje terapeutovi tyto neshody pochopit. (…) Formulace také slouží jako plán pro následnou léčbu a pro zaznamenání změn. Měla by terapeutovi poskytnout větší míru vcítění se do pacienta a předvídat možné trhliny v terapeutickém vztahu. (Holub, Telerovský, 2013, s. 19)
Dělat „jako že“ aneb taktizování Co si máme počít s radami typu „Dělejte, jako že“ (Kim Berg, 2013, s. 53: „Dělejte, jako že přijímáte klientův způsob chování, vidění a vysvětlování věcí.“)? Má být terapeut stratég? Má předstírat a taktizovat? Vždyť eticky správné se může zdát to, že zůstává sám sebou, na nic (na nikoho jiného) si nehraje. Hlavně si nehrát na většího odborníka, než je. Co má dobrý psychoterapeut se všemi těmi strategiemi dělat? Strategie používáme a používat můžeme. Nemohou však být neměnné, nelze je aplikovat vždy a všude, s každým klientem. Někdy se nám mohou hodit, jindy ne. A hlavně: Někdy se mohou hodit našemu klientovi, jiného klienta by mohly poškodit. „Myslím, že bychom všichni měli opustit ony prokrustovské názory, že máme přizpůsobit každého pacienta našim vlastním specifickým technikám. Musíme dokázat pružně přizpůsobit své vlastní techniky konkrétním potřebám pacienta,“ prohlásil Judd Marmor (Marmor, in Zeig, 2005, s. 260).
Dělat ze sebe hloupého S postupem, který inspirovalo vystupování inspektora Columba, jsem se setkal na jednom z psychoterapeutických kongresů. Lektoři systemického workshopu zdůrazňovali, že se terapeut, který se nebojí dělat hloupého, od klienta dozví více. „Jakoby hloupý“ terapeut tím povzbudí klienta k tomu, aby sám srozumitelně a vlastními slovy formuloval svůj „případ“. Toto formulování a vyjádření 98 J A K
SE STÁT D O B R Ý M PSY C H OTE R A PEUTEM
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222582
se může stát důležitou součástí léčby a může klienta zplnomocňovat – může se díky němu cítit kompetentní. Podle tohoto pojetí všechno půjde lépe, když řeknete, že vám to „není jasné“, že „dost dobře nerozumíte“, a požádáte o další vysvětlení.
O psychoterapii ironicky V článku, který nazval „Jak být manželským terapeutem, i když nevíte skoro nic“, se Jay Haley (1980) vysmál terapeutům a poradcům, kteří umějí diagnostikovat, mluvit o obranách a úzkosti či diskutovat o systémových teoriích, ale neumějí vyřešit problém s manželi a způsobit změnu. Tady jsou příklady situací, které má manželský poradce / terapeut umět řešit: Manžel nepříčetně žárlí na manželku. Jak to bude terapeut řešit s manželkou? Jak s manželem? Manželé do svých hádek vtahují dítě. Jaká řešení navrhne terapeut? Symptom jednoho z partnerů můžeme vidět jako součást jakési manželské dohody, někdy nevyslovené, a dokonce neuvědomované; může jít o pití, depresi, bolesti žaludku, úzkosti. Symptom v takových případech pomáhá udržovat manželství a zároveň z něho dělá manželství nešťastné. A co s tím bude terapeut dělat – aby to bylo manželům užitečné? Terapeut si podle Haleyho nemůže dovolit říct: „Já tedy, upřímně řečeno, nevím, co se dá s takovýmto problémem dělat.“ Přesto hodně terapeutů neví. A místo aby to přiznali, svou nevědomost skrývají. Haley se svým typickým humorem vynesl na světlo některé strategie, kterými terapeuti umějí skrývat svou neschopnost, respektive to, že vůbec nevědí, jak u klienta něco změnit. Krycí taktiky rozdělil na obecné a speciální. Haley sarkasticky dodává, že terapeuti dělají to, co se naučili na vysoké škole nebo při sledování televizních pořadů, ve kterých vystupují terapeuti. Obecné taktiky k tomu, jak být manželským terapeutem, aniž prakticky něco umíte, podle Haleyho jsou: „Řekněte mi o tom víc.“ T e ch n i k y a p o s t u p y p s y ch o t e ra p e u t a 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222582
A když za terapeutem přijde pár: „Byl bych rád, kdybyste spolu mluvili, abych mohl sledovat vaši komunikaci.“ Terapeut nic říkat nemusí (tak neprozradí, že nic neumí), přičemž se tomu podle sarkastického Haleyho může říkat „aktivní naslouchání“. Terapeu tovo mlčení navíc navozuje atmosféru mystéria, čehož dlouhá staletí využívali kněží. Pokud se terapeut tu a tam uchýlí k interpretaci, může vyslovit větu typu: „To, že si říkáte dost nešťastné věci, je známka vašeho špatného interpersonálního vztahu.“ Přečtěte si tuto větu ještě jednou: podobné „interpretace“ se skutečně točí v kruhu a lidem nic neřeknou. Terapeut může použít i řadu dalších frází. Může nechat klienty hovořit o minulosti; partneři se rádi pohádají o tom, kdo, co, kdy a kde řekl (jako první), jak to bylo, a vystačí jim to na celou konzultaci. Terapeut coby posluchač úspěšně skryje, že nic neumí a neví si rady, klienti si toho nevšimnou. Když se kvůli hádkám v tera peutově ordinaci pár začne rozcházet, píše Haley ironicky, z jednoho klienta jsou rázem dva, každému lze navrhnout rozvodovou terapii a přijít si tak na dvojnásobný honorář. Účinné je také tvrdit, že žárlivost je jen symptom, a vyzvat klienty: „Pojďme hledat, co je za tím.“ Tím se vytvářejí další problémy, s nimiž lidé původně nepřišli. Další strategií v případě, že terapeut nic neumí, je poukázat na to, co od něj klienti očekávají: „Všimli jste si, že se na mě obracíte jako na autoritu, která vám má vyřešit váš problém? Co vlastně od autorit očekáváte?“ To může úspěšně odvést pozornost k problémům s jinými autoritami, nadřízenými apod. Kromě toho terapeut může filozofovat o manželství, o toleranci vůči slabinám partnera atd. Už jen tyto obecné strategie umožňují terapeutovi „pracovat“ měsíce, možná i léta, aniž má jakýkoli nápad, jak pár změnit. Haley považoval změnu za něco žádoucího. Změnit je podle něj proces (terapeut má vyvolávat změnu; má měnit klientovo chování, prožívání) a cíl terapie (na konci terapie stojí klient, kterého terapeut terapií změnil). Nepřehlédněme, že Haley nezdůrazňoval 100 J A K
SE STÁT D O B R Ý M PSY C H OTE R A PEUTEM
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222582