„Marc se zajímá jenom o středověk,“ řekl ten hlas s nepatrným pohrdáním. „Ještě se tak konečky prstů dotkne šestnáctého století. Řekl bych, že to asi na kriminálce zrovna nebude váš rajon.“ „Člověk nikdy neví.“ „Tak jo,“ řekl ten hlas. „Jaká je definice toho předmětu?“ „Kdyby váš přítel znal význam toho obrázku, mohlo by nám to pomoct. Nemáte fax?“ „Máme, na stejném čísle.“ „Skvělé. Pošlu vám náčrtek, a jestli má Vandoosler nějaké informace, ať nám je laskavě pošle zpátky.“ „Výborně,“ řekl ten hlas. „Oddíl k službám. Příkaz bude vykonán.“ „Pane…“ řekl Adamsberg ve chvíli, kdy se ten člověk chystal zavěsit. „Devernois. Lucien Devernois.“ „Spěchá to. Po pravdě řečeno je to velmi naléhavé.“ „Račte se spolehnout, pane komisaři.“ Devernois zavěsil. Adamsberg zmateně položil sluchátko. Co k tomu dodat: ten Devernois, kapku povýšený, se teda s policajty moc nepáře. Možná nějaký voják. Až do půl jedné se Adamsberg nehybně opíral o zeď a pozoroval mlčící fax. Pak se rozčileně odešel projít a sehnat si něco k jídlu. Cokoliv, podle toho, co najde v ulicích kolem služebny, které postupně objevoval. Sendvič, rajčata, chleba, ovoce, koláč. Podle nálady, podle krámků, proti zdravému rozumu. Rozvážně se potloukal po ulicích s rajčetem v jedné ruce a s ořechovou houskou ve druhé. Byl v pokušení strávit den venku a vrátit se až nazítří. Ale Vandoosler třeba obědvá doma a v tom případě by měl šanci dostat odpověď a skoncovat s tou vratkou konstrukcí přeludů. Ve tři hodiny vešel do své kanceláře, hodil sako na židli a obrátil se k přístroji. Na zemi ho čekal spadlý fax. *
100
vargas_utikej_rychle324.indd 100
17.10.2016 23:20:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222573
Vážený pane, obrácená čtyřka, kterou jste mi poslal, je přesnou reprodukcí šifry, jakou se dříve v některých krajích označovaly dveře nebo okenní rámy v době moru. Její původ je zřejmě antický, ale byla vstřebána křesťanskou kulturou, která v ní viděla znamení kříže, nakreslené jedním tahem. Je to také obchodní a tiskařská šifra, zvláště však je známa jako talisman proti moru. Lidé se chránili před metlou tím, že si ji malovali na dveře příbytků. Doufám, že tyto informace pomohou zodpovědět vaše otázky. S veškerou úctou Marc Vandoosler Adamsberg se opřel o stůl se sklopenou hlavou, fax mu visel z ruky. Obrácená čtyřka, talisman proti moru. Ve městě je už označených asi třicet domů, ve vyvolávačově schránce je vzkazů jako smetí. Zítra se ten Angličan z roku 1665 setká se svou první mrtvolou. Adamsberg svraštil obočí a přesunul se do Danglardovy kanceláře, cestou drtil pod podrážkami otlučenou omítku. „Danglarde, ten váš intervencionista si zahrává.“ Adamsberg položil fax na stůl a Danglard ho s podezíravým výrazem přečetl. Pak ho pročetl ještě jednou. „Jo, teď si vzpomínám na tu svou čtyřku,“ řekl. „Na tepané mříži na balkoně obchodního tribunálu v Nancy. Dvojitá čtyřka, z toho jedna převrácená.“ „Co uděláme s tím vaším umělcem, Danglarde?“ „Už jsem řekl, zavrhneme ho.“ „Ale co ještě?“ „Nahradíme ho. Blouznivcem, který se bojí moru jako moru a ochraňuje domy svých spoluobčanů.“ „On se ho nebojí. Předpovídá ho, připravuje ho. Krok za krokem. Položil nálož. Může ji odpálit zítra nebo dnes v noci.“
101
vargas_utikej_rychle324.indd 101
17.10.2016 23:20:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222573
Danglard měl velmi dlouhou praxi s Adamsbergovým obličejem, který někdy přecházel ze stavu téměř mdlého, vyhaslého jako zalitý oheň, do stavu žhoucího. Světlo se mu v takových chvílích šířilo pod snědou pletí jakýmsi záhadným technickým postupem. Danglard věděl, že v takových silných okamžicích se jakékoli popírání, pochyby nebo sebelogičtější důkazy vypaří jako voda na řeřavém uhlí. Proto si je radši schovával na nějakou vlažnější dobu. Zároveň v těch chvílích Danglard objevoval vlastní paradoxy: Adamsbergovo iracionální přesvědčení vždy otřáslo jeho ukotvením a toto dočasné zřeknutí se zdravého rozumu mu přinášelo zvláštní uvolnění. Nedokázal odolat a poslouchal, téměř pasivně, a nechával se unášet oblakem myšlenek, za které nebyl zodpovědný. Adamsbergův způsob řeči, který v jiných okamžicích vyčerpával jeho trpělivost, ho vedl svým pomalým rytmem, tichou a jemnou zvučností, opakovanými formulacemi a svými zákruty. Kromě toho zkušenost mu už mnohokrát předvedla, že i když Adamsberg vychází ze zmatených vnuknutí, míří přímo do srdce pravdy. Pročež si Danglard bez odporu navlékl sako a nechal se zatáhnout do ulic, aby mu Adamsberg vyprávěl, co říkal starý Ducouëdic. Před šestou hodinou došli oba muži na náměstí Edgara Quineta poslechnout si poslední večerní vyvolávání. Adamsberg si nejdřív prochodil křižovatku a pořádně ji označkoval, očichal si místo a přitom lokalizoval Ducouëdicův dům, modrou schránku pověšenou na platanu, krámek se sportovními potřebami, kam viděl zapadnout Le Guerna s jeho bednou, i hospůdku U Vikinga, které si všiml okamžitě Danglard a rozhodl se vejít dovnitř a už tam zůstat. Adamsberg na něj pak zaťukal na okno, aby ho upozornil na příchod Le Guerna. Poslech vyvolávání mu nic nepřinese, to věděl. Ale Adamsberg si chtěl co nejpřesněji oťukat, odkud oznámení pocházejí.
102
vargas_utikej_rychle324.indd 102
17.10.2016 23:20:20
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222573