„Tak zítra a jen o práci a holkách, jako dřív. Jacku, těším se na tebe, chyběl jsi nám tady!“
70. V zaměstnání Na klinice jsem byl seznámen s prevencí nástupu ataku mé nemoci. Řídil jsem se tím. Od nástupu na kliniku jsem nepil ţádný alkohol a značně omezil kouření. Alkoholu jsem se nedotkl ani po opuštění kliniky, s kouřením se mi skoncovat nepodařilo. Měl bych se vyhýbat i stresu a dostatečně odpočívat. Zatím to nebyl problém. Po nástupu do práce, to jiţ tak lehké nebude, ale byl jsem rozhodnut, ţe budu dodrţovat spánkový reţim. Osvědčilo se mně chodit spát v pravidelný čas. Po dlouhé době nemám problém s usínáním. Také jsem se vrátil k rannímu běhání. Vstával jsem celý ţivot brzy a tak běh před snídaní a sprchou nebude problém, ani kdyţ začnu pracovat. Vůbec jsem netušil, na jakou práci mě společnost najme. V jednom jsem měl ale jasno. Nepřijmu práci, která by mě zavedla přes oceán. Jen Evropa a nejlépe Paříţ nebo Česko. Společnost mě najala na dokončovací práce na dvou projektech. Z mého příchodu měli radost tři kolegové, se kterými jsem dřív pracoval a asistentka. Řekli mně, ţe ve společnosti pracuje několik nových mladíčků. Kdyţ mě prezident představil jako programátorského guru společnosti, všiml jsem si, ţe se jich pár ušklíblo. Protestovat si ale netroufli. Řeči nastaly, aţ odešel prezident. Na klinice mně vrátili sebevědomí a tak mě jejich řeči šly jedním uchem tam a druhým ven. „Pánové, dejte mi dokumentaci, projdu ji. Kdo je šéf projektu?“ Přihlásil se kluk, který koktal. Později jsem zjistil, ţe je to člověk na svém místě a docela se doplňujeme. Práce mě semlela, ale v tom dobrém. Celé dny jsem v pohodě, jen večer na mě někdy padne smutek. Chybí mně ţena.
71. Chat po roce Zkusil jsem se přihlásit na chat, kde jsem si psával s Violou. Dal jsem si nový nick, nezapojil se do diskuze, jen sledoval obrazovku, zda ji někde nezahlédnu. Potom, co jsem zjistil, ţe nick Viola neexistuje,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222556
mě to přestalo bavit. Přihlásil jsem se jako delfínek, kdyby měla Viola jiný nick, aby věděla, ţe tu jsem. Také jsem jí poslal e-mail, ale vrátil se jako nedoručitelný. Po týdnu se ke mně přihlásila tajemná dívka a PCman. Oba stále na chat chodili. Prohodil jsem s nimi pár slov a s omluvou zmizel. Potom jsem chat vzdal. Nechtěl jsem se vracet do starých kolejí.
72. Telefonáty a cesty do Česka Jednou za čtrnáct dnů volám Zdeňkovi, tak jsme se domluvili. Naše hovory jsou spíš kamarádské, s terapií moc společného nemají. Anička, jeho sestra, mi volá přes skype i několikrát týdne. „Co právě děláš?“ začíná kaţdý její hovor. Vlastně spolu sdílíme ţivoty. Hodně víkendů trávím v Česku u dědy. Cítím se mu zavázaný a v mnoha ohledech potřebují s babičkou pomoc. Děda je psychicky naprosto v pořádku, neztratil smysl pro humor, který se mně tolik líbí, ale fyzicky se zhoršil. Babička aţ na výjimky nevychází z domu. Obstarávám jim především velký nákup a zařizuji nutné opravy domku. Co zařizuji, i platím. Jinak by si ode mě děda nevzal ani korunu a podle babičky uţ nejsou pro ně ţádné opravy nutné. Občas trávím sobotu na chalupě Zdeňka. S ním, jeho ţenou, jejich pětiletými dvojčaty a Aničkou. Anička se pokouší nesmělými krůčky o naše sblíţení. Mnohdy zachytím její obdivný pohled, chválí program, který jsem jí v ambulanci zavedl, můj nový účes a snaţí se vařit, co mám rád. Hezky se obléká, umí to s dvojčaty a ráda tancuje. Anička je inteligentní, hodná holka. Našel jsem v ní výbornou kamarádku, ale jen kamarádku. Nic tam nezajiskřilo. Zdeněk se mě ptal, proč s Aničkou nechodím, ţe ona by proti nebyla a my dva bychom byli švagři k pohledání. Řekl jsem mu, ţe ji nechci zklamat, ţe nemám ještě v ţivotě jasno. „Stále ta Viola?“ „Vyřeším to, Zdeňku.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222556
„Bylo by načase! Prosím tě, co to vedeš za ţivot?“ „Jsem v pohodě.“
73. Nový projekt s novou inženýrkou Kdyţ jsme dokončili práci, najala mě společnost na zcela nový projekt z oboru letectví, který měl být dokončen do pěti let. Dali mi moţnost, abych si vybral tým. Den na to, zavolal šéf divize, ţe má ještě jednu inţenýrku do týmu. Nejdříve jsem se mu snaţil vysvětlit, ţe jiţ nikoho nepotřebujeme, ale on přiznal, ţe je to známá majitele společnosti a tím to není k diskuzi. Následující den nám byla představena. Čerstvá inţenýrka, bez zkušeností, vysoká holka s brýlemi, na první pohled málomluvná a bez úsměvu. Rozhodl jsem se, ţe ji vyuţijeme na operátorské práce, vaření kávy a úředničinu k projektu. Ničemu se nebránila a bedlivě sledovala, co kdo dělá. Napadlo mě, ţe byla nasazena vedením, aby sledovala produktivitu práce jednotlivých lidí. Ve společnosti se sniţoval stav. V tomhle to je celých deset let, co pro společnost pracuji, stejné. Slabí mají nemilosrdně padáka. Zaměstnanci, kterých si společnost váţí, ať jiţ stálí nebo na jednotlivé projekty, jsou placeni královsky. Navzájem sice nevíme, kdo kolik bere, ale pozná se to podle ţivotního stylu. Po pár měsících jsem zjistil, ţe Nathalie není špeh, je pro programování zapálená a jediné o co ji jde, je naučit se a postoupit v hierarchii společnosti. Jednou jsme zůstali oba přesčas a konečně přišli na chybu v programu, která nás uţ měsíc otravovala. Nathalie se mě zeptala, jestli to nepůjdeme zapít. „Nepiju.“ „Nepijete colu?“ „Colu jo a mám hlad.“ Během večeře jsem zjistil, ţe Nathalie je holka s myšlením chlapa. Nabídl jsem jí tykání a ona s radostí přijala. Ke konci večeře jí volala kamarádka a přišla za námi. Nebyl jsem si jistý, ale z jejího chování jsem usoudil, ţe je lesba. Moc do toho ale nezapadalo dosavadní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222556