KV 13 Praha květen 1915 Jan Charvát stál za pultem smíchovské lékárny magistra Janouška a prodával služce od pana prokuristy Rimánka čínskou mast na migrénu pro milostpaní. Děvče sotva šestnáctileté se trochu červenalo, když byl za pultem mladý příručí. Několikrát se zde spolu setkali, neb rodina prokuristova ráda používala všelijaké medicínské novoty pro ulehčení od bolesti, malátnosti či nadýmání, pramenícího z hojného jídla. A nebo naopak nakupovala různé bylinné čaje a lektvary třeba i po domácku vyrobené od kořenářek pro posílení chuti. Ale lékárna pro ni byla autoritou a hlavním dodavatelem. Děvče se jmenovalo Hana Koutná a u Rimánků (dříve Římánků) sloužilo již druhým rokem. Do lékárny chodila ráda, s oblibou čichala omamnou, pro ni trochu exotickou vůni krámu. A když se před rokem za pultem začal objevovat nový plavovlasý Jan, který si u pana lékárníka odbýval povinnou praxi, jako student farmaceutické školy, byla velmi šťastná, když ji některý z rodiny pana prokuristy do lékárny poslal. Její tvář nedokázala vždy zcela zatajit zájem o mladého lékárníka. Skoro vždycky ji prozradil nach její tváře i přesto, že v lékárně bylo spíše temné příšeří, než jas slunečního světla. „Čím ještě posloužím, jemnostslečno?“ zeptal se schválně ironicky Honza a zadíval se dívce přímo do očí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222548
Ještě víc se začervenala. „Milostpán by prosil něco na dnu. Bolí ho klouby, jako čert, jak říká.“ „Jo pakostnice bolí, slečno.“ Jan se zasmál, jakoby to panu prokuristovi přál, ale ihned si uvědomil své profesionální selhání lékárenského příručího a začal: „Mezi námi slečno, na dnu je jediný lék. Ovládat se a mít kontrolu nad tím, co člověk jí. Rozumná životospráva, hodně pohybu, pít místo piva alkalické vody. Nebudu vaši mladou hlavu zatěžovat detailním rozdělením alkalických minerálních vod. Jen přidám radu pro pana prokuristu. Potřeboval by lázeňskou cílenou péči a při jídle je nutno vyvarovat se masitým vývarům, polévkám a vůbec nejíst vnitřnosti: ledvinky, brzlík, mozek, slezinu. To všechno, milá slečno, obsahuje puriny. Masa, když už musí být, tak jen bílá, jako jsou ryby a drůbež. A hlavně slečno, mnoho, mnoho zeleniny,“ uzavřel Honza svoji přednášku vida, že na děvče udělal opravdový dojem. „To půjde těžko, pane příručí. Ledvinky jsou u nás skoro každý týden a milostpán je velmi rád. Naše kuchařka je umí asi na tři způsoby a jsou velmi lahodné.“ Děvče se již osmělilo a její počáteční stud se začal měnit v klevetivou náladu. „A milostpán si někdy i dvakrát přidá a pak chce od milostpaní sodu, aby mu rychle odlehlo a vytrávilo.“ Přitom, jak vyprávěla, pokyvovala hlavou, jako muzikant do taktu a Jan ji se zájmem poslouchal a libě prohlížel. Děvče mělo štíhlý krk, dolíček na zašpičatělé bradě, obočí vykroužené do přemýšlivého, trochu obezřetného výrazu a její pohled, který i při řeči uhýbal Janovým očím, byl jiskrný, až dryáčnický. Černé vlasy měla stočené do malého elegantního drdolu. Jan si vzpomněl, že ještě v březnu nosila bílý služební čepeček s nepatrnou, až bojácnou krajkou kolem dokola. Šaty měla prosté, laciné lněné nevýrazné hrachové barvy s jednoduchým zapínáním 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222548
na živůtku s obšitými knoflíky ze stejné látky. Byla drobná, postavou spíš dětská, než žensky přitažlivá. Mohla by klidně ještě sedět ve školních škamnech a netrpělivě se hlásit na otázky pana učitele. Nyní se rozhovořila o milostpaní, o jejich těžkých migrénách a nočních můrách, které jí prý nedopřávají klidného spaní. Jak hovořila, opět kývala hlavou, oči jí snad vlivem odrazu barevné vitráže horní poloviny výlohy zazářily, jako ledově modré benátské sklo. V Janovi ten záblesk nastartoval jistý druh vzrušení, který se někdy děl, když spařil hezkou dívku. Ale rychle se ovládl. „Dám tady milostpánovi jeden lék.“ Vytáhl lahvičku piperazinu. Mnohem, mnohem později se bude tento preparát používat na hubení škrkavek v trávicím traktu a k dalším lékařským účelům. „Na lahvičce je napsáno dávkování, ale běžně se bere večer před spaním. Pomáhá rozpouštět kyselinu močovou a její vylučování z těla,“ řekl zasvěceně a na služku opět udělal obrovský dojem. Jen se více zarděla při zmínce „kyseliny močové“. Děvče zaplatilo, udělalo pukrle, což Jana rozesmálo, a opustilo krám. Napadlo jej, že se jí zapomněl zeptat, který den, nebo odpoledne má volno. Jistě by mu nedala košem, utvrzoval se. A stála by za hřích, ušklíbl se Do krámu vešel asi padesátiletý muž. Hladké oholení, ponechaný jen úzký knírek pod nosem. Dvouřadové sako šité na míru pod lehkým rozepnutým svrchníkem a vůně dobrého tabáku. Z celkového výrazu toho člověka vyzařovalo cosi akurátního, přísného a nezvratitelného. „Pan Charvát? Pan Jan Charvát?“ „Ano… Jistě.“ Mladý muž byl překvapen, že neznámý zná jeho příjmení i jméno. Muže viděl poprvé a nevzpomínal si, že by se s ním v minulosti někdy setkal, nebo mu byl dokonce představen. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222548