tonovými špicemi bylo ticho, teprve až tam jsem si uvědomil, že už stojím pod Emauzy, že nikde nikdo není, jen za mnou ve sněhu moje šlépěje a přede mnou neporušený bílý sníh, ale já jsem se po celou cestu od květinářství kolem kostela svatého Cyrila a Metoděje, kostela parašutistů a českého hasiče, a kolem hotelu Moráň viděl, jak sedím v tom pokoji na Zderaze, mám nohy na okně a vedle okna je prázdný výklenek po jakési sošce, viděl jsem se tam tak, až mi připadalo, že jsem tam zůstal, v tom výklenku, zatímco se teď na tu zmizelou sochu sypal sníh v dolíku pod Emauzy, zrovna kousek od výletního přístavu na Vltavě pod Palackého mostem, kde to všechno začalo, vlastně tam ne, ale pokaždé když procházím tím přístavem, myslím na Neapol, bůhví proč, nikdy jsem v Neapoli nebyl, zato na jaře často chodím do města od Železničního mostu po nábřeží, sejdu na náplavku, na kamenný břeh Vltavy, zrovna u hodin, které ukazují věčně za deset minut tři, dívám se na lodě u smíchovského břehu a na černé krystaly činžáků nad nimi, na ten svůj sen o New Yorku, nad antracitovou hmotou Smíchova plují masivní bílá oblaka dýmu, lodě leží na hladině jako bílá břicha leklých nestvůrných velryb, a nad nimi komíny, drúzy střech a válce kouře, a zatímco jdu po navigaci, po řece se řítí lodičky s veslaři nebo proti proudu pluje parník, nad hlavou mi hučí auta a cinkají tramvaje, ale dole na kamenný břeh šplouchají vlnky, ďjó moře, a potom je léto, sedávám na terase v přístavní hospůdce pod Palackého mostem, piju pivo a už připlouvá parník, vyhodí můstek, scházejí po něm dívky v bílých šatech, řeka páchne, dívkám se ve slunci vzdouvají šaty a kolem hlavy jim vlají pestrobarevné vlaječky, ďjó moře a Neapol, a nahoře nad vlaječkami a vznášejícími se dívkami trčí Hradčany s mrtvými paláci, ztuhlými jako láva, černými jako smrt, a jak jsem tam stál, ne97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222541
bo spíš ta socha tam stála pod Emauzy, viděl jsem tu svou amarylis, která možná jednou rozkvete, jestli ji v pravý čas zasadím, viděl jsem, jak na její rudý květ padá odpolední slunce, tříští se na povrchu zvonce, který září jako krvavá ledová hvězda, křehká, jako by ji vykreslil mráz na okně, stočená do kornoutu, taky se amarylis říká hvězdík, samo tělo světla se třpytí na pleti květu, poseté jakoby zlatými zrníčky slídy, vystřelují z nich bílé plamínky, které mě oslňují, a ten světelný proud mi vtéká do hrdla, až se dusím a zalykám, stejně jako když jsem jednou v úterý nastoupil do čtrnáctky u kostelíka na Slupi, ale tramvaj, místo aby jela rovně na Karlák, zahnula nalevo do ulice, která vede rovnoběžně s železničním viaduktem a končí na nábřeží, kde trčí hodiny, ukazující věčně zastavený čas, a tak jsem najednou jel úplně jinam, než jsem chtěl, a člověk v takové chvíli pocítí jakousi úzkost, neví, co má dělat, napřed jsem chtěl vyskočit, ale rozhodnutí přišlo pozdě, tramvaj se sice zastavila na křižovatce, ale hned se rozjela, a vtom jsem v té ulici uviděl všechno jinak než kdykoli předtím, a to tam chodím téměř denně, přede mnou se otevřel zcela neznámý prostor, stromy v něm ztuhle stály, ozářené dopoledním dubnovým světlem, ale nevrhaly žádný stín, novogotické domy, okna, arkýře, keře, železný plot, secesní budova vyšehradského nádraží, dlažební kostky, opadalé fresky, lampy i dráty se na mě hrnuly přes kouřové sklo za řidičem, vypadalo to přitom, jako kdyby celá ulice vystoupila ze staré fotografie, tramvaj jela pomalu a já jsem všechno viděl jako pod zvětšovacím sklem, a zároveň jako ve vypouklém zrcadle, jako ve snu, zrníčko prachu rostlo v tom výřezu v obludný balvan, každá skvrna na zdi, boule na stromě, klika dveří, okap, každý předmět narůstal do obřích rozměrů a zároveň se hned zmenšoval, sotva vystoupil ze své nicotnosti, hned zas do ní upa98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222541
dal, najednou jsem si uvědomil, že v tramvaji jsme jenom dva, já a řidič, a že čtrnáctka už přece léta nejezdí na Karlák jako tehdy, kdy jsem začal žít v Praze, a pocítil jsem jakousi dosud netušenou závrať, jako kdybych najednou vjel do zhmotnění, do scenerie uplynulého času, projížděl jí zpátky, a tak ji teprve objevoval, protože naše vlastní minulost je nám nepochybně neznámá, ale to se už přede mnou začal otvírat výhled na smíchovskou stranu Vltavy, vynořoval se jakoby z dlažby, a já jsem cítil, jak teď celý prostor, to nahromadění neživých předmětů, tou ulicí nešel jediný člověk, tedy ta aglomerace kamení, omítky, cihel, žulových kostek, plechu, skla, železa a drátů, prostě všechno je prostoupené mízou a šťávou, dým stoupající z komínů pivovaru na Smíchově se rozvíjel jako šedivá poupata, která právě pukla, a samy komíny se proměnily ve stonky, ze kterých vystřeluje do světla neúnavná, neustále rašící, bující síla, ženoucí květiny a rostliny k jejich temnému milostnému životu, všechno bujelo, rašilo, proměňovalo se v žhavou, hořící, vzteklou vegetaci, a ta pěnila a vzdouvala se v lesku skla za řidičovými zády, a jak jsme jeli, plazila se pomalu kolem tramvaje, pronikala do ní, cítil jsem, jak veškerá kamenná, kovová, prašně šedivá hmota města šťavnatí a vrůstá do mě, obepíná mě svými šlahouny jako chapadly, jak jsem jimi spoutáván a jak se přitom dusím, až téměř ztrácím vědomí, jak se v ní rozplývám a mizím, Smíchov před námi se vynořoval jako vzdouvající se temná masa pralesa, jeho větve se pohupovaly, svíjely, a v jeho hlubinách se blyštěly a třpytily těžké kapky zlaté pryskyřice a perleťově bílé květy, zaslechl jsem Honzu, jak křičí, já bych vám ukázal Victoriu Regiu, netoužil jsem po ničem jiném než se navždy propadnout do oné žhnoucí, zářivé vegetace, splynout s ní, nechat se jí pohltit, pozřít, a už jsem se nakláněl tam, odkud 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222541