„Děkuji. Máte nějaké problémy? Pokud byste vy nebo pan Alfandari něco potřebovali, nerozpakujte se mi zavolat.“ „Zatím to zvládáme.“ „Doufám, že máte oba turecký pas.“ „Máme, ale požádali jsme o francouzské občanství. Můj muž si proto nedal pas prodloužit.“ „To je velká chyba. Hned se obraťte na marseilleský konzulát a uveďte si doklady do pořádku. Moc vás o to prosím. Udělejte to ještě dnes.“ „Ale?! Až přijde Rafael domů, řeknu mu to. Trochu jsme se toho báli. Tedy on… Zkrátka, řeknu mu, až přijde.“ „Milostivá paní…“ „Říkejte mi prosím Selvo.“ Selva zaslechla, jak se Tarık zasmál. „Jestli dovolíte, přešel bych zpočátku na paní Selvu… Dnes vás ohlásím na marseille ském konzulátě, paní Selvo. Nemáte se čeho obávat. Obraťte se rovnou na pana Kendera, tedy konzula, budu ho informovat.“ Nastalo ticho. Selva nevěděla, co říct člověku, kterého neznala, ale který o ni měl takovou starost. „Neberte to na lehkou váhu, paní Selvo. Budete-li mít turecké doklady, nikdo si na vás netroufne.“ „Děkuji vám, pane Arıco,“ řekla roztřeseným hlasem, „děkuji vám za váš zájem. Je mi jasné, že vás Sabiha pověřila, abyste mě přesvědčil, ale…“ „S paní Sabihou to nesouvisí,“ přerušil ji muž. „Tady přestávají všechny žerty. Neměl bych vám to říkat, paní Selvo, ale podle posledních zpráv obsadí Němci i jih Francie. Bez platných tureckých dokladů byste se mohla dostat do velkých potíží.“ Tón jeho hlasu se změnil. Tarık se dál nešířil, pozdravil a zavěsil. Selva šla do ložnice a prohrabala zásuvky toaletního stolku. Našla pasy a zkontrolovala je. Od jejich odjezdu z Istanbulu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222540
se v nich nic nezměnilo. V pase měla své dívčí jméno Behice Selva Kırımlıová. Protože odjížděli z Istanbulu den po svatbě, nestačila si jméno změnit. Pas použila ještě rok předtím, kdy byla s rodiči o prázdninách v Itálii. Cestu tehdy zorganizovala její matka, aby se pokusila usmířit otce a dceru. Fazıl Reşat Paşa Itálii obdivoval, a proto si matka myslela, že nad skvělými italskými jídly a vynikajícími víny se všechno urovná. Pod horkým italským sluncem by se otec s dcerou měli obměkčit a jejich vztah by se měl vrátit do starých kolejí. Bylo to příliš optimistické očekávání. Naděje paní Leman se nenaplnily. Otec s dcerou se na sebe mračili, nemluvili spolu, pokud nemuseli, a po nemastném, neslaném týdnu se vrátili stejně zatvrzelí jako předtím. Zdobná italská architektura, ledové víno Frascati, těstoviny s plněnými škeblemi a s plody moře potěšily jejich oči, povzbudily jim chuť, ale jejich srdce neobměkčily. Selva převracela pasy v rukou. Fazıl při hraní v postýlce usnul. Rozhodla se, že až se probudí, svěří ho otci a vydá se na konzulát. Neřekne Rafovi, že si bere i jeho pas. Sdělí mu to, jen pokud jeho pas prodlouží. Třeba mu ho na konzulátě nebudou chtít prodloužit. Sňatkem s muslimkou přece spáchal neodpustitelný zločin. Pomočil zeď mešity, jak říkala Sabiha. Na sňatky tureckých mužů s Řekyněmi, Arménkami nebo s Židovkami se přitom nikdy takhle nepohlíželo. Turečtí muži si mohli vzít jakoukoliv ženu, ale dívkám to povoleno nebylo. Ani židovskému mladíkovi. Toto bezpráví naplňovalo lidem srdce hořkostí. Selva právě strkala pasy do vnitřní kapsy své kabelky, když najednou znovu zazvonil telefon. „Prosím.“ „To jsem znovu já, Tarık z Paříže, paní Selvo,“ ozval se známý hlas. „Domluvil jsem vám schůzku na marseilleském konzulátě. Očekávají vás dnes o půl čtvrté.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222540
„To nebylo třeba, pane Arıco, jsem rozhodnutá tam jít.“ „U vchodu je fronta, ohlaste se jménem, abyste nemusela čekat. Můžete jít rovnou za konzulem.“ Ten člověk je snad blázen, pomyslela si Selva, když poděkovala a zavěsila. Smluvil jí schůzku, ačkoliv to vůbec nebyla jeho povinnost.
¶ Když Selva uviděla frontu před tureckým konzulátem, zarazila se. Ode dveří se táhla dlouhá řada lidí, mužů a žen v průměru kolem padesátky, rozmlouvali, ale také se trochu tlačili a odstrkovali. Selva se podle Tarıkovy rady do fronty nepostavila, šla rovnou ke dveřím a zazvonila. Muž, který otevřel, jí francouzsky vynadal: „Musíte si od pracovníka konzulátu vzít pořadové číslo. Vezměte si ho a postavte se do fronty.“ Teprve teď si Selva všimla úředníka stojícího u dveří. „Přišla jsem za panem konzulem. Mám s ním smluvenou schůzku.“ „Vaše jméno?“ „Selva Kırımlıová.“ „Počkejte.“ Vrátný zmizel za dveřmi. Za chvíli byl zpátky. Tentokrát se choval mnohem zdvořileji. „Prosím, pojďte se mnou,“ vybídl Selvu. Selva ho následovala po schodech staré budovy k sekretářce. „Pan konzul má návštěvu. Až odejde, vezmu vás dovnitř,“ řekla s arménským přízvukem postarší žena. Selva se posadila na židli u stolu a čekala. Asi po dvaceti minutách ji sekretářka vyzvala: „Pan konzul vás očekává.“ Selva vstala, uhladila si sukni, rukou si dozadu sčísla pramínky vlasů, které jí spadly do čela, a rozhodně vykročila ke konzulově kanceláři. Chvíli 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222540