2. Kom unistický projekt v p oúnorovém Československu
konkurenceschopnost socialistické soustavy. Jinak to ale za současné situace nejde udělat – je to „východisko z nouze“ a je třeba si přiznat, že „kapitalistický systém“ je momentálně efektivnější.)338 Přestože jsou informace o stavu československé ekonomiky přísně tajné, obyvatelstvo mnohé ví nebo tuší a šíří to v šeptandě. Na jedné straně působí zmíněný „strach“ z „nekompromisní soudružské kritiky“: „Podle zprávy A-BEZKYDA, specialisty z odboru paliv SPK, prohlásil bývalý náměstek ministra paliv ing. Dlabaja při jednom jednání na SPK, že se bojí říci soudruhům na 10. oddělení ÚV KSČ o skutečných příčinách neplnění plánu těžby na Ostravsku.“ Navzdory tomuto strachu ovšem existuje zřetelný „pokles respektu k usnesením orgánů strany a vlády, kterých je příliš mnoho (…), navzájem se kříží a z jejich neplnění nejsou vyvozovány žádné závěry“. Centrální autorita klesla do té míry, že samotná „oficiální místa jsou opožděně informována o pravém stavu věcí“. Suma sumárum: moc centrálních orgánů měla paradoxní povahu – formálně byla neomezená, reálně neúčinná.
P
1 01
Veřejné centrální orgány socialistického státu, odpovědné za národní hospodářství, rovněž pracovaly v režimu utajení. Neveřejné tak zůstávaly alarmující údaje o velkých disproporcích mezi zdroji a potřebami při zabezpečování obyvatelstva potravinami a spotřebním zbožím (vyžadujících obrovské přesuny finančních prostředků z jiných oblastí); o drahých dovozech surovin a základního zboží z kapitalistických států (včetně nutnosti krýt klesající dovoz obilí ze SSSR); o podstatném zhoršení podmínek k produkci deviz ve volných měnách; o nuceném snižování jakosti potravin a dalšího zboží denní potřeby; o drancování zásob uhlí atd. Pracující socialistického státu neměli vědět, že centrum je sevřeno v kleštích dvou extrémních řešení: buď problémy národního hospodářství znovu řešit na účet životní úrovně, anebo zvyšovat
338/ NA, fond KSČ-ÚV 02/2, Politické byro ÚV KSČ 1954–1962, sv. 129, a. j. 169/21, 19. 2. 1957, Za vyšší efektivnost čs. národního hospodářství, Jaromír Dolanský.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222516
J i ř í Suk : VEŘ E J N É ZÁC H ODKY ZE ZLA TA
10 2
životní úroveň na úkor rozvoje výroby a budoucnosti. Obávalo se jejich reakce, kdyby se dověděli, že je zvažována první alternativa.339 V podrobné shrnující zprávě o stavu plnění státního plánu na rok 1963 a výhledu na následující dvě léta, kterou předložila Státní banka československá v říjnu 1963, se konstatuje, že „zjištěné výsledky jsou krajně neuspokojivé“. Plán není plněn ani poté, kdy „jeho úprava v polovině t. r. zohlednila všechny negativní vlivy“. Z toho vyplývá, že i státní plány na roky 1964 a 1965 přestaly být reálné. Pokud se něco daří, pak jen zabránit dalšímu poklesu výroby. Kritické vědomí vystihuje věta ze závěru zprávy: „Rozsah nezajištění návrhu státního plánu v plánech výrobně hospodářských jednotek má nejmasovější charakter za poslední roky.“ SBČS proto formulovala řadu nutností, před nimiž stojí národní hospodářství, a shrnula je do poznatku, že nejvyšší potřebou je jeho rychlá a zásadní strukturální přestavba. Klíčový problém spočíval v koordinaci mezi plánovacím centrem a podnikovou sférou, která se vůči globální racionalitě prosazované shora chovala vzdorovitě. Na místě je delší citace. „Návrhy plánů VHJ a podniků jsou tedy výrazem potíží a nedostatků řízení na všech stupních. Došlo k dalšímu uvolnění plánovací disciplíny a k poklesu autority státního plánu přesto, že přípravě plánu byla na centrálních orgánech věnována podstatně větší pozornost než dříve, příprava byla důkladnější, rozpis plánu ve svém souhrnu lépe vyjadřoval potřeby společnosti než dříve. Průběh plánovacích prací potvrdil, že konkrétní potřeby a problémy plánu je třeba řešit především na místě, v podnicích a s pracujícími, že plán je třeba nejen ekonomicky správně zdůvodnit (což je prováděno stále nedostatečně), ale jeho zajištěnost současně prokázat.“ Avšak právě to se nedaří a státní plán na rok 1964 „není zajištěn ani v jednom ukazateli“; „komplexně (…) nezajišťuje plán ani jeden resort“; „plán není zajištěn v průměru u 50–80 % výrobně hospodářských jednotek a podniků“; „úroveň zajištění plánu výroby a výkonů neodstraňuje napětí mezi surovinovými (včetně energetiky) a zpracovatelskými odvětvími (…), mezi požadavky na přepravu a navrhovanými výkony 339/ NA, fond KSČ-ÚV 10/4, Ekonomická komise ÚV KSČ 1963–1968, sv. 12, a. j. 25/1, 9. 11. 1963, Směry řešení životní úrovně, O. Černík.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222516
2. Kom unistický projekt v p oúnorovém Československu
přepravy (…), mezi zemědělskou výrobou a plánovaným nákupem“ atd. atp. Při tvorbě plánu podniky uplatňují dílčí zájmy, odvolávají se na špatnou situaci, stěžují si na velkou pracnost výrobků, na změny sortimentu diktované měnícími se potřebami atd. Z toho vyplynulo tristní zjištění, že „většina podniků“ rozpracovává své kvartální operativní plány na záměrně „nízké úrovni“ a vůbec přitom nebere na zřetel nutnost strukturální přestavby národního hospodářství. Souhrnně řečeno, státní centrum přiznalo, že nedokáže řídit výrobní základnu, že základna prostě nejede podle jeho plánu. Zároveň uznalo, že situaci nelze řešit „restriktivními opatřeními“, která by vedla k „nekontrolovatelnému a neovlivnitelnému řetězu dalších změn plánu“.340 Situace byla zralá k reformě, jejíž potřebu si v roce 1963 uvědomovali téměř všichni.
P
Radikalizace teoretických ekonomů, kterou kritizoval někdejší náměstek předsedy SPK Kurt Rozsypal, je ve světle právě shrnutých evidencí psychologicky pochopitelná. Schizofrenie způsobená rozporem mezi proklamovaným socialistickým státem a jeho reálným fungováním se stala impulzem pro novou vlnu socialistického utopismu, o němž pojednám v kapitole Reformní diskurz v politické ekonomii šedesátých let. Po neúspěchu první reformy – spočívající v decentralizaci plánování – se směřovalo v podstatě k jedinému řešení: přenést odpovědnost na podniky, které se tak jako tak chovaly svébytně. Takový záměr zdaleka nebyl jen administrativní či technokratickou záležitostí, obsahoval potenciál systémové změny směrem k samosprávnému socia lismu, neboť zpochybňoval funkci politického dohledu v základních výrobních jednotkách, a tedy samu podstatu komunistické diktatury. V roce 1963 výrazně zesílilo „revizionistické“ hnutí, které samo sebe pojmenovalo jako „antidogmatismus“. Konference o Franzi Kafkovi v Liblicích, Kosíkova Dialektika konkrétního, rehabilitace Rudolfa
1 03
340/ NA, fond KSČ-ÚV 10/4, Ekonomická komise ÚV KSČ 1963–1968, sv. 12, a. j. 24/1, 29. 10. 1963, Zpráva Státní banky československé o zajištění rozpisu státního plánu na rok 1964 a výhledu na rok 1965 v plánech výrobních hospodářských jednotek a podniků včetně organizací řízených národními výbory, O. Pohl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222516