C. L. Taylor „Pozdě. A s ní. S nějakou běhnou, co ji znáš sotva deset minut.“ „Není to žádná běhna, mami. Je výjimečná.“ „A co já? Se mnou kvůli tomu můžeš zacházet jako s onu cí?“ „Ne, jasně že ne. Ty –“ „Vstávala jsem v šest ráno, abych tu uklidila, Jamesi. V šest ráno! Celý den uklízím, myju, vařím. Kvůli tobě, Jamie, kvůli tobě a té holce. To nejmenší, cos pro mě mohl na oplátku udě lat, bylo prokázat mi špetku úcty a přijít včas. Věřila jsem, že jsme tě vychovali líp.“ „Prokristapána –“ Uťal ho zvuk jako prásknutí bičem a James zalapal po de chu. O krok jsem ode dveří ucouvla. Červené zdi mi najednou připadaly tmavší a nábytek větší. Dokonce i fotografie jako by se na mě šklebily. Pokoušela jsem se zhluboka nadechnout, ale těžký dusný vzduch se mi zadrhával v krku. Ohlédla jsem se po vstupních dveřích. „Jamesi! Hrozně mě to mrzí, Jamesi.“ Hlas paní Evansové zněl pisklavě a zoufale. „Jamesi, prosím tě, neodcházej. Nechtě la jsem –“ Dveře kuchyně se rozletěly, až mě odhodily stranou, a vy řítil se z nich James. Popadl mě za zápěstí a smýkl mnou k vý chodu. „Odcházíme.“ Jen tak v bačkorách mě táhl ven. Chtěla jsem cestou hrábnout po svých krásných červených lodičkách, jenže než jsem se nadála, už mě vlekl z branky na ulici. „Rodinný obědy ať táhnou do prdele. A ona taky. Do prdele s tím vším.“ Otočil mě čelem k sobě a zatřásl mnou. „Už to chápeš? Už chápeš, proč jsem tě nechtěl vzít k sobě domů?“ A pak hodinu a půl nepromluvil ani slovo. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222514
9. kapitola
„Nechápu, proč se tváříš tak přepadle.“ Brian hodí blinkr a sjede z kruhového objezdu. „Je to dobrá zpráva.“ Podívám se po něm. „Myslíš?“ „No jasně. Slyšelas doktora Arnolda. Vyndali kanylu a Charlotta už zvládá dýchat bez pomoci. Poškození mozko vé kůry se zahojilo.“ „Vždyť jí pořád nechávají kyslíkovou masku – tak jaképak ,bez pomoci‘? A formuloval to trochu jinak: ,vyšetření uka zují, že poškození se podstatně zmenšilo‘.“ „Ano. Zahojilo se to.“ „Zlepšilo se to, nezahojilo.“ Brian pomalu, rozvážně vydechne. „Sue, oba jsme ho sly šeli říkat, že z lékařského hlediska není důvod, proč by se ne měla probrat.“ „Jenže se neprobírá, nebo snad jo? Jsem ráda, že už zvlád ne dýchat sama, ale houby to znamená, když pořád ještě ne otevřela oči a –“ „Pro Kristovy rány!“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222514
C. L. Taylor „Nechal bys mě laskavě domluvit, Briane? Prosím tě.“ Střelí po mně pohledem a tázavě povytáhne obočí. „Dělá mi starosti to další, o čem doktor Arnold mluvil – že čím déle Charlotta zůstane v kómatu, tím víc jí hrozí sekundární komplikace. Pořád ještě může umřít, Briane.“ „Klíčové slovo je může. Nesmíš ztrácet optimismus, Sue.“ Položím si hlavu na opěrku a civím na nudně šedivý strop auta. Neměla bych se na Briana takhle utrhávat, není to fér, ale nedokážu setřást pocit, že tohle všechno je moje vina. Se lhala jsem v roli matky. Kdybych byla Charlottě víc nablízku, kdybych ji přiměla, aby se mi svěřila, kdybych za ní vyběhla nahoru po schodech, místo abych si dál četla knížku, třeba by se nevrhla pod autobus a teď by jí nehrozil zápal plic nebo plicní embolie. „Měla jsem ji ochránit, Briane,“ řeknu tiše. „Nech toho, Sue. Ty za to nemůžeš.“ Podívám se na něj. „Tehdy jsem ji neochránila, ale teď to udělat můžu.“ „Co tím myslíš?“ „Když zjistím, proč to udělala, a když jí řeknu, že to chápu a že ve mně má oporu, třeba se probere.“ „Nezačínej s tím zas.“ Brian si ztěžka povzdechne. „Ří kám ti to už nejmíň posté, Sue: byla to nehoda.“ „Nebyla. Charlotta se pokusila zabít, Briane. Zmínila se o tom ve svém deníku.“ Pneumatiky zakvílí o asfalt a auto sebou prudce smýkne do protisměru, až se mi bezpečnostní pás zařízne do krku. Chci na Briana zařvat, ať si dává pozor, ale nezmůžu se na slovo. Ani na křik. Jenom křečovitě sevřu pás oběma ruka ma dívám se, jak se ženeme proti SUV. Na ušní bubínky mi 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222514