nejsou peníze. Dostál nás navštívil v Akademii a říkal, že má velkou snahu, ale i kdyby měl tisíce snah, tak prostě ty peníze nejsou. Ale to si myslím. Ono se říká revoluce - no ona to zas nebyla revoluce zas tak úplně přesně, ale dejme tomu - že revoluce požere svoje děti. Tak ono nás to skutečně sežralo! Protože v tom aifru jsme zasedali každej tejden, včetně Vánoc, furt. Furt, furt jsme zasedali jako Ústřední výbor FITESu, že uděláme zákon. A zjistili jsme, že vůbec ne! Pohltilo nás to všechno, úplně jiný problémy. Teď Barrandov, že nebude, to byl státní film! Co se dělo na Barrandově, kam utekly ty peníze! Bouček má ještě něco za kešeňou. Pak tam byl ještě Pištěk, pak ho vypustili. Oni si udělali svoji akciovou společnost. Marhoul si zas něco převedl na svoji, já nevím, jak se jmenuje, ta jeho dceřinná… Prostě rozkradli Barrandov a prachy se ztratily, takže co s filmem? Co s filmem? Tak akorát když přijede Francouz nebo Angličan něco natočit. Jak říká Klaus, český film je možné dělat vlastními prostředky. Dejdar je důkazem. Že nepotřebuje od státu. Ale to je vyjímka. Možná proto, že tam je Peter O’Tool. Dejdar ví, že eventuelně ty dluhy splatí. Já bych taky byla ochotná se zadlužit pro svůj film, ale vím, že v životě bych to nesplatila. Jaké to bylo v šedesátých letech? FAMU byla vždycky taková uvolněnější. Takže on tam ten bolševik nepracovat tak moc, na tý škole. Kromě toho, jak jsme vylučovali Petra Krále kvůli deštníku, což byla taková absurdní vložka. Ale jinak jsme to tak necejtili. Na tý škole sis mohl dělat, cos chtěl. Točily se věci který, byly naprosto… Byly politický, ale z druhý strany. Ale nefandily, spíše tak jako trochu nabourávaly. No a ty se začaly točit a nikdo se nad tím nepozastavil. Dostávalo to ceny venku. No tak my jsme měli pocit ohromnýho, že to teďka je prima. A proto nám ten bolševik ani nevadil, protože my jsme si ho nevšímali. Když jsme si na té škole mohli dělat, co jsme chtěli, a když i na Barrandově se mohly točit ty věci, co se vymykaly těm dřívějším Zteklým nebo těm kravinám. Tak jsme si říkali, jen houšť, jen houšť. To byl obrovský pocit uvolnění. My jsme právě v tom uvolněným pocitu, my jsme nemysleli nebo nedovedli jsme si vydedukovat, že ten bolševik vždycky to nechá jen do určitý míry a pak ti zakousne smyčku. My jsme mysleli, že nezakousne. Ale měli jsme se z historie poučit, že zakousne. Ale my jsme mysleli, že ne, a tak jsme jeli na plný pecky. A bylo to velmi příjemný. Máš dojem, že dnešní generace je jiná? Já si myslím, jak se tak koukám na ty dnešní študáky, že je rozdíl. Je značnej rozdíl. Samozřejmě, zase se to nemůže brát úplně kategoricky, jako že všichni. Ale my jsme měli - a tím i ty filmy těch šedesátých let byly poznamenaný - že my jsme chtěli něco říct. Evald chtěl něco říct, každej v jiné oblasti. Vymykal se teda Franta Vláčil, ten byl jako samorost, ten si jel po svý lajně. Ale i Bočan nakonec nebo Pavel Juráček, každej chtěl něco ř íct. Já mám dojem, že ti studenti dneska… Jo a byli jsme si vědomi jisté zodpovědnosti, kterou člověk nese, když ten film dělá. Kdežto dneska u těch studentů tohleto necejtím. Oni něco natočej, ale je jim to putna. Nezajímaji se tak o to, jestli to je jejich výpověď. Oni něco natočí, takovej blábol. Ta zodpovědnost, když něco natočím, že za tím filmem musím stát, že jsem to já, to u nich není. Ne u všech zase, u všech to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222512
není. Určitě Gedeon se tomu vymyká. Teďka zase na režii je jeden, kterej vypadá… Ale obecně teda většina, co nás byla na té škole, chtěla něco říct a stáli za tím. Ale dneska… Možná, že to souvisí zase s tím sháněním peněz. To tak vyčerpá, že už potom nemáš sílu prosazovat si to svoje prostřednictvím filmu. Nevím. Ale jsou jiní. Určitě. My jsme drželi dost při sobě. My jsme furt seděli na schodech nebo v projekci, vzájemně jsme si pomáhali. Sice každej byl jinej, ale dohromady jsme dělali skupinku. Kdežto dneska to ve škole není. Tam jede každej po svý lajně. Jak jsi se tenkrát dívala na budoucnost? Budoucnost? No dělat film a dělat ho jinak, než dělali Kachlík, Steklý a ti pičmundové. Že my jim to ukážem! A prostřednictvím filmu že řekneme, co si myslíme. Já jsem byla do filmu tak zažraná a myslela jsem si, že když natočím Zabitou neděli, prima, tak budu točit další film a další film. A neuvažovala jsem obecně o společnosti. Ale pak se to v tom sedmdesátým roce absolutně změnilo. Tak jsem si říkala, co se dá dělat, tak já skončím v péči bolševika v domově důchodců. Skutečně myslím, že velmi málo lidí, možná Standa Milota, ne protože se stýkal s jinejma lidma nebo tak, ale obecně velmi málo lidí počítalo s tím, že bolševik půjde do prdele. A to bylo takový překvápko, takový nadšení, že jsme to jaksi nedomysleli a neunesli. A pykáme za to, za ty první kroky v tom devadesátým roce. A myslím, že se to dovedlo dneska do takový prdele, že bohužel nevím, kam to vrátit. Protože vrátit to třeba do tvrdýho biče totality je nesmysl. Ale bohužel lidi jsou už tak rozjívení a takoví vlci. A všechno jim nahrává. Tady se nikdo nepotrestá kvůli věcem, který jsou evidentní! Všechno se zametá pod koberec. Ten tam vyleze a ř ekne: „Udělali jsme audit a nic se nenašlo.“ No pochopitelně se nenašlo, protože to před tím někam zase ulili. Takže v tomto není možné vychovávat člověka. Protože když člověk zjistí, že všechno je dovolený… Ta svoboda není v tom, že všechno je dovolený, bohužel my jsme si to tak vyložili. Svoboda je především zodpovědnost za sebe i za toho druhýho. My jsme to vzali, že všechno je dovolený, a tak vidíš, co se děje. Takže já nevím. Totalitu člověk nechce, protože opravdu to bysme dost neradi. Ale zase to bezbřehý, co se neřeší… Tak já nevím, jestli to čeká na druhou nebo třetí generaci, která si zase ty nějaký hodnoty udělá. Ale z čeho si je má jaksi vyčíst, když nic nevidí? A můžu ti říct, že je dneska smutný to, že je hodně lidí, kteří řeknou: „Seru vám na svobodu. Co je mně platný, že můžu vyjet ven. Já stejně nemám na to prachy, takže o co jde? Že můžu tamhle vyjet? Mě zajímá, že jestli někdo vytuneloval banku a já jsem tam měla uložený peníze, a oni věděli, že to vytuneloval a nikdy ho nechytnou a já o ty peníze přijdu. To mě zajímá! Jestli ho zkrouhnou nebo nezkrouhnou.“ Nezkrouhli ještě nikoho. Takže ta svoboda, už jim to není tak nějak vzácný. V tom není kvalita života, že si můžu kdekoliv koupit nahou ženskou na obrázku. A nebo že tamhle mám peepshow a že se tam můžu odreagovat. Je to tak nesmírně důležitý? Je to příjemný, když to máš, ale není to to podstatný ze života. Takže co bude dál? Momentálně já tu situaci pro mladou generaci, nebo tu mladší, jako kdybys ty byl tady, vidím jako naprosto neřešitelnou záležitost. Ti mladí… Ale to by ti mladí museli opravdu houfně vyjet ven a tam se přesvědčit o tom, co znamená zodpovědnost za svůj
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222512
život. Že musím makat, že nemůžu lhát, že nemůžu krást a nemůžu zabíjet. Že musím na sobě pracovat. A pak přijet sem a tady to začít organizovat. Ale dokud tuto zkušenosti ta mladá generace nenabude, jak by to mělo bejt, tak se furt tady budem potácet. Ta schizofrenie, v který jsme žili, že ty jsi šel do práce, byl jsi ve straně, tam jsi šel na schůzi, odevzdal jsi příspěvky, myslel jsi si o Jakešovi, že je vůl. Pochopitelně ale jsi to nikomu neřekl, ale přišel jsi domů a ř ekl: „Jakeš je vůl, ale nedá se nic dělat.“ Čili tu schizofrenii, tu nemorálnost - protože já to považuju za nemorální - jsme naučili generaci dnešní. Takže ještě ta musí odrůst a potom možná. Protože dneska už tě nikdo nenutí, abys někam šel a venku ř íkal něco jinýho. Tak až ti budou mít děti a nebudou muset dělat to všechno, co Čecháčci museli a říkali: „Seru na bolševika, jedu si na chaloupku. Pátek, sobota, neděle ty jsou mý. Dám si pivo, vepřo-knedlo-zelo a bolševik mně může škrábat na zádech.“ Ale v pondělí přišel, š el na schůzi, zvedl ruku a myslel si něco o tom, že jsou blbý, a udělal to zase. Čili ta generace v tom žila. V tý schizofrenii, v tý amorálnosti od počátku. Možná, že kdybych měla děti, tak bych se taky chovala jako kurva. Ale naštěstí já jsem nemusela. Pánbůh zaplať. Ty lidi žili v neustálý schizofrenii a to se muselo na těch dětech podepsat. Takže až ti odrostou a začne nová generace, která to nemusí, která skutečně vezme za sebe zodpovědnost. Jenomže ještě se musí upravit ty vnější záležitosti. Tohle to jsou záležitosti vnitřní morálky. A mám ten dojem, že nikdo tady nebere odpovědost za sebe. To znamená, aby se choval čestně. Že musí platit, že když já se budu chovat čestně, tak že taky on se bude chovat ke mně čestně. Prostě, že jistá pravidla zase budou platit. Tak jestli tato generace do toho už vplouvá… Ale nesmí vidět to, co se děje. To se musí ještě nějak vyřešit. Tak pak je naděje. Ale nemůžu se chovat morálně, když žiju v hovnech. Tak to jsem potom blázen. A stejně mě ty hovna umlčej, protože těch je vždycky víc. FILMOGRAFIE: Drahomíra Vihanová *1930 Narodila se v Moravském Krumlově. Vystudovala v Brně konzervatoř - obor hry na klavír a filozofickou fakultu - obor hudební vědy a estetiky. Pokračovala ve studijích na pražské FAMU - obor režie a střih. Absolvovala v roce 1965 filmem Fuga na černých klávesách, který ji získal ř adu ocenění doma i v zahraničí. V roce 1969 debutovala celovečerním hraným filmem Zabitá neděle, který byl okamžitě - spolu s celou ř adou dalšich filmů po sovětské invazi - uzavřen do trezoru. Premiéry se dočkal až po dvaceti letech. Nesměla nadále působit v oblasti filmu až do roku 1977, kdy ji bylo umožněno natáčet dokumenty v Krátkém filmu. Točila pouze svoje vlastní témata. V současné době vyučuje střih na pražské FAMU. 2000 – Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba 1994 – Pevnost 1969 – Zabitá neděle Dokumenty: 1994 – Rozhovor k pětašedesátinám 1993 – Letmá zpráva o pobytu George Sorose
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222512