Tyrkysové oko
jen dvě minuty před policisty, ti ji pak vystrnadili ven, už ji ani do chodby domu nepustili. To, co stačila vidět, ji srazilo k zemi. Do konce života měla o hororové sny vystaráno. V kuchyni ležela máma… mrtvá… oči propadlé do mdlého obličeje, ruce měla široko od sebe, nohy stočené pod tělem. Utíkala do ložnice. V postýlce, v té postýlce, ve které před léty spinkal i Max, ležela malinká holčička, hlavičku měla na boku, pusinkou otevřenou. Nevěděla, jestli jen spí, nebo je mrtvá. Měla pocit, že dýchá, vyděsila ji ale nepřirozeně zbarvená kůže, namodralé rty i prstíčky. Zběsile se k ní vrhla, zatřepala jí, dítě otevřelo oči a rozplakalo se. Zdálo se však oslabené, jako starý dehydrovaný člověk, dýchalo jakoby přerývaně, ale žilo. Róza je vzala do náruče a běhala s ním bezcílně po bytě. Pak si od ní to maličké tělo vzali záchranáři, kteří dorazili těsně za policajty. První setkání se sestrou… a takhle dramatické. Nechtěla teď s nikým mluvit, vůbec s nikým, ale už z dálky viděla, že k altánku míří Martin. Zavřela oči, aby ani ho nemusela vidět. Byla bez síly. Bez kořenů. Bez mámy… Chtěla po něm jediné – aby zavolal do nemocnice a zjistil, jak na tom Hanička je. A pak ji nechal spát tady, na zahradě.
1
28. srpna odpoledne Poskakovali tam jako kobylky už čtyři hodiny. Hups, hups, hups. Kolikrát tohle kapitán Tomáš Seidl zažil? Všechno muselo mít svůj řád a systém, každá kobylka věděla, co má přesně dělat, kam šlápnout a na co sáhnout. Přesto si své lidi bedlivě kontroloval. 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222462
Lenka Chalupová
Bylo mu líto té pěkné, jemné blondýnky, která tu tak bezvládně ležela. Seidlovy kobylky se rozlezly po celém bytě a sbíraly důkazy, prolezly každý centimetr. Otisky prstů, šlápoty, pachové stopy zachycené do skleniček, vlasy na zemi… kdejaký posmrkaný kapesník braly pinzetou do sáčků, aby ho pak mohly v laboratoři zkoumat a pitvat, rozkládat na nitky a molekuly. Kobylky nesměly překážet kameramanovi, který všechno zaznamenával, ani fotografovi, který byl nedůtklivý a dával najevo své naštvání z toho, že ho o víkendu vytáhli do práce. Svou práci ale odváděl dobře, to si šéf mordparty hlídal. Mrtvolu celkovou, z boku, z vrchu, pak detaily těla a tváře, zvláštní záběry na hrdlo. Po prvotním ohledání to vypadalo, že žena zemřela na uškrcení, to mu ale ještě bude muset potvrdit patologie. Modřiny a rýhy měla nejen na krku, ale i v obličeji, v oblasti ramen a paží. Za nehty neměla kůži ani kousky látky… jako by se útočníkovi nebránila, nebo jen chabě. Možná byla bez šance proti velkému zvířeti, které se jí zmocnilo, usoudil Tomáš Seidl, který případ zavražděné Elišky Abrhámové převzal zrovna v den, kdy mu končila dovolená. Znásilněná nebyla, to lékař při prvním ohledání vyloučil. Ovšem vrah její tělo poznamenal – o tom nebylo pochyb. A nešlo jen o ty modřiny. Na zádech měla čerstvé tetování, které podle odhadu doktora vzniklo až po smrti. Kůže byla zarudlá, s nádechem do fialova, jak ji kdosi dřel. Kérka s motivem oka a číslicemi 27. 8. byla provedena neodborně, dalo by se říct fušersky – jako by tahy dělalo malé děcko, které se učí malovat –, přesto byl Seidl rozhodnutý poslat s fotkou své kolegy do nejbližších tetovacích salonů, aby se pozeptali na to, jestli někomu není ten způsob provedení povědomý. Taky nebylo možné si nevšimnout, že na levé ruce měla výrazný bílý proužek, zřejmě od náramku, kte98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222462
Tyrkysové oko
rý nosila a pod který se sluníčko nedostalo. Zatímco on si podle svého zvyku dělal poznámky týkající se detailů, jeho kolegové postupně vyslýchali všechny blízké Elišky Abrhámové a taky sousedy. Podle prvních a zběžných výsledků nenasvědčovalo nic tomu, že by žena měla nepřítele, který by mohl usilovat o její život. Bylo jasné, že tohle nebyla vražda v afektu, ale naplánovaná. A, což bylo důležité, oběť zřejmě svého vraha znala, neboť ho podle všeho k sobě sama pustila. Nebo, lépe řečeno, vrah nemusel překonávat žádné překážky při vstupu do bytu. Zarazilo ho jen to, že vraždil, i když v bytě bylo plačící novorozeně, o němž sousedé řekli, že řvalo často, proto jim nebylo ani divné, když slyšeli z bytu několikahodinový pláč. „Šéfe, list o prohlídce mrtvé budu mít hotový ještě dnes a hned ho odešlu na pracoviště k pitvě,“ řekl mu doktor, který už byl skoro součástí jejich mordparty. Kývnul na souhlas. „Fotky budeš mít v mailu do dvou hodin,“ loučil se s ním fotograf. Počkal na pohřební auto, nechal zapečetit byt a nechal se odvézt do domu v Bratrské ulici, kde žil v bytě své matky Jan Abrhám. S ním si chtěl popovídat sám, nabídnout jemu i jeho dětem pomoc psychologa a domluvit se, co s nezletilou Hanou Abrhámovou, toho času hospitalizovanou na dětském oddělení přerovské nemocnice. Vrtalo mu hlavou, proč vlastně Abrhám nežil s ženou, když měli novorozeně. Tohle byl první uzlík, který chtěl rozmotat. Ze schránky mu donesli kluci z jeho party toho včelího medvídka, o kterém mluvila Rozárie Abrhámová. Zmáčkl mu pruhované bříško, a bytem se rozezněla ta stará dětská písnička Na políčku v jetelíčku, tam, kde potok pramení, dobře je nám po tělíčku, zákonem jsme chráněni, sosáčkem sosáme, bez přestání to samé, do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti… 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222462