Mrazivé hry
Šlo o vteřiny, jí to však připadalo nekonečně dlouho, co se, podobná polámané panence, kutálela po schodišti a máchala kolem sebe rukama v marné snaze se něčeho zachytit. Poslední, co zahlédla, byly blížící se šedivé dlaždice v přízemní hale, načež do nich tvrdě narazila zády a zůstala ležet rozpláclá na studené podlaze. Ucítila palčivou bolest v hlavě a oslepilo ji světlo tak ostré, jako by jí někdo přímo před očima odpálil ohňostroj. Trvalo to však jen kratičkou chvíli, po níž se okolo ní rozprostřela měkká a konejšivá mlha. Ta se pak rychle proměnila v černočernou tmu a následné prázdno...
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222456
KAPITOLA 8.
V
nímala vzrušené hlasy a další těžko identifikovatelné zvuky, ale tak, jako by k ní doléhaly skrz vodní hladinu. Byly jaksi hluché a rezonovaly jí v lebce jako několikanásobná ozvěna. Současně s nimi začalo do jejího polovědomí pronikat tepání, které vystřelovalo z mozku a vysílalo vibrace bolesti do celého zbytku těla. Aspoň měla ten dojem. Ucítila, jak jí čísi ruka otírá obličej něčím vlhkým a chladným, snad ručníkem namočeným ve vodě. Ten studený dotek byl příjemný a pravděpodobně pomohl ovládnout nevolnost, která se jí na chvíli zmocnila. Vědomí se jí pozvolna vracelo. A s ním z mlhy jen velmi, velmi pomalu vyplouvaly zastřené vzpomínky. Šla, ne, spíš běžela, chodbou. Rozzuřená a nepříčetná. Proč? A co se stalo potom? namáhala paměť, již stále obestírala podivná prázdnota. Nějaký časový úsek jí z ní musel vypadnout. Schody, přemýšlela mátožně, avšak usilovně. Co je s nimi? „Kde je krucinál ta záchranka?“ Rozpoznala Petrův hlas. Ten k tomu asi taky nějak patří… Jenže jak? Pokusila se otevřít oči, ale jakmile pohnula víčky, bodání v lebce zesílilo. A tak tu snahu vzdala a raději dál odevzdaně ležela na chladných dlaždicích. Když pak učinila první pokus o pohyb, zjistila, že není schopná hnout ani paží. Jsem snad ochrnutá? Pocítila nával chladné hrůzy. Vnímala bych pak ale bolest? snažila se s pomocí logiky děsivé obavy zaplašit, ovšem bez valného úspěchu. „Myslím, že už slyším houkačku,“ ozval se ženský alt. „Štěstí, že jsou tak rychlí!“ Opět Petr. Bára by se nejradši znovu propadla do tmy a unikla bolesti, ale tělo nespolupracovalo a nechalo ji krutě při vědomí, byť stále omámenou a doslova paralyzovanou. „Jestli to spíš nejsou policajti. A kde je ten hajzl?“ Policie? Proč policie? A jaký hajzl? uvažovala mátožně a zřetelně při těch úvahách vnímala, jak jí vržou zadřené mozkové závity. A v ten moment se jí rozbřesklo. Hádka s Kovářem! No ano! Poštěkali se, ona rozběsněná utekla a on se pustil za ní. Zacloumal s ní a… Vždyť proboha spadla ze schodů! Kriste! Zaslechla tichý sten a chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vyšel z jejích úst. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222456
Mrazivé hry
„Probírá se!“ Opět žena. Báře až nyní došlo, že jde o boubelatou recepční. V tu chvíli zaslechla dusot rychlých kroků, směsici ještě svižnějších slov, a do toho všeho cosi hlasitě zarachotilo na dlažbě. I skrz zavřená víčka rozpoznala, že se nad ní někdo sklonil. „Bezvědomí,“ konstatoval neznámý mužský hlas. „Asi to bude otřes mozku,“ dodal posléze. „Připravte infuzi a zafixujte páteř…“ O moc víc už Bára neslyšela, jelikož někdy během povelů, které ten člověk chrlil, znovu upadla do milosrdných mdlob. Když se probudila podruhé a konečně rozlepila nabobtnalá víčka, zjistila, že leží v nějaké světlé místnosti a nad její hlavou žhne jasným světlem zářivka. Chvíli mžourala a pak od ní odvrátila pohled. Připadala si otupělá: patrně dostala nějaké sedativum a analgetika. Byla za ně celkem vděčná. „Slečno Ledecká, jste vzhůru?“ zjevila se nad ní mladá mužská tvář se světlým knírkem. Pokusila se zareagovat, ale hrdlo měla tak vyschlé, že z něj namísto hlasu vyšlo jen jakési zachrčení. „Promiňte, musíte mít žízeň.“ Doktor popadl plastový pohárek s brčkem a zároveň stiskl ovladač postele, takže se horní část lůžka zvedla. Bára kelímek přijala a žíznivě polkla několik doušků. Postavila ho na stolek a položila hlavu zpátky na polštář. „Díky,“ hlesla, vděčná, že ji hlasivky konečně zase aspoň zčásti poslouchají. „Pamatujete si, co se vám stalo?“ promluvil lékař poté, co se jí představil. „Víceméně ano,“ přikývla. „Slítla jsem ze schodů.“ „Ano. Stálo vás to pár menších zranění, ale uzdravíte se. Nejvážnější z toho je lehký otřes mozku, budete muset několik dní dodržovat klidový režim. Dva dny si vás tady raději necháme kvůli pozorování, a pak zůstanete ještě chvíli doma. Pro jistotu. A jestli vám můžu něco poradit, měla byste zvážit žalobu na toho člověka, co vás shodil. To je jen mé soukromé doporučení,“ dodal doktor po malé odmlce. Bára mlčky přikývla a zamyslela se. Pravda je, že Kovář si trest zaslouží – nejen za to, co jí způsobil. Ten chlap potřebuje srazit hřebínek, to je bez debat. A ačkoli to nejspíš bude stát nějaký čas i nervy, okamžitě se rozhodla, že do toho půjde. Už jen z principu. „Máte pravdu,“ pronesla odhodlaně a odkašlala si. „Udělám to.“ „Správné rozhodnutí,“ přikývl a pak zvedl ruku, v níž třímal široký řemínek Bářiny kabelky. „Jeden kolega vám přivezl tohle,“ položil tašku na noční stolek vedle kelímku s vodou. „Nějaké osobní věci se vám budou určitě hodit.“ „Jo, to je fakt, děkuju,“ souhlasila s povděkem. „Kdo to přinesl?“ „Prý sexy brunet tak do pětatřiceti, hodně nakrátko a dost štíhlý,“ zasmál se lékař a zamrkal modrýma očima. Takže Petr, pochopila Bára rázem. A ani nepočkal, aby se za mnou stavil a zeptal se, jak mi je... blesklo jí s určitým zklamáním myslí. Jenže co jsem taky moh99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222456