MARVEL
že jen ten titul má obrat jako jinde celá firma –, prodeje začaly klesat. Lee prožíval krizi a nevěděl jistě, kterým směrem se vydat.* Několik týdnů potom, co na Kolumbijské univerzitě studenti obsadili Hamilton Hall, vystoupil Lee v pořadu Dick Cavett Show a obhajoval zobrazení dlouhovlasosti v nedávném čísle Thora: „Je tam sekvence, kde Thor na ulici potká nějaké hippies. A kreslilo se to před řadou měsíců, před docela dlouhou dobou, kdy to byl větší problém než dneska. Ale nám dělalo starost, že se všichni ti mladí tak vyčleňují, a nechali jsme ho pronést menší přednášku o tom, že on sám směšně mluví, a zmínit se, že je mnohem lepší se do všeho vrhat po hlavě než se vyčleňovat. Když jsou problémy, nevyřešíte je tím, že je budete přehlížet. A v době, kdy ta stránečka vznikla, to bylo jako pěkné kázání. Myslím ale, že dneska to není potřeba. Dnešní mladí jsou myslím mnohem aktivnější, což je podle mě velice zdravé. Zdá se, že to vyčleňování z větší části vymizelo.“ Při dotazech na jednom conu obvinil jistý fanoušek Leeho, že Marvel se chová uhýbavě, co se týče společenských problémů. „Náš přístup,“ Lee odpověděl, „vychází z toho, že stránky našich komiksových časopisů možná nejsou tím pravým místem pro jakákoli těžkotonážní společenská poselství. Možná se mýlíme. Možná bychom se tomu měli věnovat víc a možná to i uděláme.“ Krátce nato Marvel konečně začal otevřeněji zapojovat do komiksů konkrétní soudobé události, i když komentáře byly stále převážně vyhýbavé. Nebyla to úplně uspokojivá kombinace. „Krize v kampusu!“ křičela obálka Amazing Spider-Mana #68. A uvnitř Peter Parker, student Empire State University, téměř schizofrenicky zápolil s pojetím občanské neposlušnosti. Stejně jako na Kolumbijské tu došlo ke konfliktu kvůli využívání nemovitostí patřících škole. Zpočátku Parker opatrně sympatizuje s plány na revoltu, které vyslechl: „Vypadá to, že se tady začíná něco vařit. Josh je mluvčí mnoha rozhněvaných frájů… a ani se jejich nakrknutosti nedivím. A přál bych si, abych se do toho mohl víc vložit.“ Ale o pár stránek později se utrhne na spolužáky, stejně jako to dělal za Ditkových dob: „Podepsat se umí každý… to ale ještě neznamená, že jste v právu.“ A pak, při podivné kolizi novinových * Leeho panika byla nakažlivá. John Buscema se rozhodl opustit Kirbyho styl u Silver Surfera #4, a když odevzdával stránky, nafukoval se pýchou. „Lidi mi k tomu konkrétnímu číslu gratulovali. Ale Stan ho roztrhal na kusy! Začal hned první stranou: ‚No, proč ne, jakž takž.‘ A tak dále. Každou druhou rozsekal na kaši. ‚Tohle není dobré, mělo se to udělat takhle...‘ vyšel jsem od něj celý zpitomělý a nevěděl jsem, která bije.“ Demoralizovaný Buscema zašel do kanceláře za Johnem Romitou a zeptal se: „Johne, jak se sakra má dělat komiks?“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222398
Výt vory a mýt y
titulků se superhrdiny, Spider-Manův nepřítel Kingpin ve vzteku zničí majetek univerzity – a hodí to na studenty, které v posledních panelech veze policie pryč. „A všichni teď budou mít šanci vychladnout,“ utrousí Spider-Man a jde si po svém. Rozpor mezi Romitovou pochmurnou kresbou a huráoptimismem Leeho textu naznačuje, že Marvel váhal, jaké a jestli vůbec nějaké stanovisko zaujmout, a že tu byly nějaké dohady mezi tím, když byly stránky nakresleny a opatřeny dialogy. Lee pracoval na dalších dvou sešitech a násilné střety v Chicagu na národní konferenci Demokratické strany mezitím ještě víc změnily náladu lidí. Trojsešitový příběh byl zakončen smířlivým pohovorem, v němž se kajícní demonstranti dozvědí, že děkan ESU ve skrytu od počátku bojoval proti správní radě školy za jejich zájmy. A děkan zase uznává: „Myslel jsem si, že studenti mají jen poslouchat a neozývat se.“ Když někdo chtěl předvést, jaký je pokrokář, nejspíš bylo jednodušší zalidnit komiksy černými postavami, obvykle civilisty bez superschopností. K dobru Marvelu je třeba přičíst, že v čele takového přirozeného zachycení skutečnosti figuroval už několik let. (Už na začátku roku 1963 Lee a Kirby zařadili do týmu seržanta Furyho černého vojáka jménem Gabe Jones a protestovali, když se ho v tiskárně pokusili přebarvit na bělocha.) V roce 1966, dva měsíce po debutu Black Panthera, se v Avengers začal objevovat černý biofyzik Bill Foster; rok nato rozšířil redakci Daily Bugle v sérii Amazing Spider-Man černý redaktor Joe Robertson. A co je nejdůležitější, postava Black Panthera (jehož jméno nabíralo asociace, které Lee s Kirbym nemohli ani vytušit) si počátkem roku 1968 polepšila na člena sestavy Avengers. Černošská populace Marvel Universe se začala zvětšovat. Je pravda, že někdy to bylo neobratné – například umývač oken Hobie Brown, ze kterého se stal padouch, radikalismu vzdorující veterán z Vietnamu Billy Carver i ukřivděný fyzik Al B. Harper, ti všichni dohromady působí jako svědectví o bezradnosti bílého liberála –, ale i tak převládal dojem, že Stan Lee spíš sáhl po příležitosti, než aby jen těžil ze společenského trendu. Samozřejmě že Lee také ochotně hrál pro publikum. Když East Village Other uveřejnil článek naříkající nad nedostatkem černých postav v publikacích DC i Marvelu, Lee přiměl jednoho pomocného redaktora, aby napsal dopis a v něm upozornil na chabý důkazní materiál; sám dopis byl delikátní směskou couvání a hraní o čas:
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222398
MARVEL
Naznačujete, že Panther zastupuje černochy jen symbolicky. Když jsme si uvědomili, že v našich časopisech je nedostatek černochů, a rozhodli jsme se je do příběhů úvést, nepřipadalo by i vám poněkud pošetilé, kdybychom měli v knihách najednou patnáct postav jiné barvy pleti? Nyní je tu T’Challa (Panther), Joe Robertson a jeho syn, Willie Lincoln, Sam Wilson (Falcon), Gabe Jones, dr. Noah Black (Centurius), ba dokonce i superpadouch – Man-Ape. Zkrátka si myslíme, že ty postavy znamenají docela slušný začátek.
Pozice Marvelu ale byla vratká: Willie Lincoln byl slepý veterán z Vietnamu, Centurius byl padouch, který se proměnil v „protoplazmatický sliz“, když se pokoušel stát „nadřazenou bytostí“, a... Man-Ape? A pokud jde o Falcona, žádná takto pojmenovaná postava se v komiksech Marvelu ještě neobjevila. Lee proto dal hlavy dohromady s Genem Colanem, který založil vzhled Falcona na hvězdě univerzitního amerického fotbalu O. J. Simpsonovi; a honem ho strčili do příběhů série Captain America. Tři měsíce po vydání článku v Other se první afroamerický superhrdina objevil ve významném komiksu. Falcon měl v Harlemu střešní holubník, podle všeho byl nezaměstnaný a neměl žádné superschopnosti. Rozhodně nic revolučního – „něco jako Sidney Poitier v superhrdinském ohozu“, řečeno slovy jednoho akademického komentátora –, ale byl to začátek.
další možnosti, jak si udržet věrohodnost, bylo zaměstnávat právě ty výtvarníky, ze kterých byl fandom nadšený. Neal Adams se od Jima Steranka doslechl, že u Marvelu mají výtvarníci větší volnost, a domluvil si schůzku se Stanem Leem. „Můžeš dělat titul, jaký si vybereš,“ pověděl mu Lee stejně jako Sterankovi před dvěma lety. Adams si vybral X-Men, protože si myslel, že při snaze o vzkříšení nejhůř prodávaného titulu firmy bude mít ve všem naprosto volnou ruku. Jistě, řekli mu – jen to prober se scenáristou řady Royem Thomasem. Zatímco Lee se pokoušel najít správný směr ve společenských a estetických trendech konce šedesátých let, Thomas se pevně držel šéfovské šablony, dotvářel rozlehlá narativní plátna, stavěl na tom, co vzniklo před ním, a někdy to i vylepšoval. Pořád ještě mu nebylo ani třicet a s Leem už nesdílel jen zálibu v klasice, ale i cit pro kulturní zájmy mladších generací; hustě rozséval ve svých scénářích narážky na kdeco od Aischyla až po undergroundovou parodii Wonder Wart Hog. Místo aby vytvářel nové
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222398