Zrcadlové peklo Jednou jsme si s několika přáteli vyprávěli z dlouhé chvíle různé strašidelné a podivné příběhy. „Tak vy si chcete poslechnout nějaký zvláštní příběh? Co třeba tenhle?“ Těmito slovy začal své vyprávění můj přítel pan K., který přišel na řadu jako poslední. Nevím, zda šlo o skutečný příběh, nebo si pan K. vše jen vymyslel. Neptal jsem se ho ani později, takže opravdu nevím, ale před jeho vyprávěním jsme si již vyslechli tolik podivných historek, navíc se vše odehrávalo jednoho pozdního jarního dne, obloha byla pošmourná, temná, vzduch těžký a vlhký, takže možná i proto jeho vyprávění dostalo jakýsi až ponurý nádech a kupodivu právě tento poslední příběh mne obzvlášť zasáhl. „Tak tedy poslouchejte. Měl jsem kdysi jednoho přítele, jeho jméno vám neprozradím. Odedávna trpěl velice zvláštní duševní chorobou, zřejmě dědičnou, protože se objevila již u některých jeho předků. Jeho děd i praděd se dali na křesťanskou víru, takže doma ukrývali na dně velkého koše na prádlo spoustu starých rukopisů psaných latinkou, sošky Panny Marie a obrázky ukřižování Ježíše Krista, ale spolu s těmito náboženskými relikviemi také nejrůznější starobylé předměty snad již z dob, kdy se odehrával divadelní příběh Igagoe Dóčú Sugoroku, možná ještě o nějaké to století dříve – předpotopní dalekohledy, podivné kompasy či tehdejší nádherné skleněné poháry a nádoby
97
RAMPO_344.indd 97
23.8.2016 8:32:43
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222360
nejrůznějších stylů a tvarů, takže můj přítel si již od raného dětství se všemi těmito kuriózními předměty často hrával. Když o tom tak přemýšlím, možná právě tehdy se u něho vyvinula ta podivná záliba v nejrůznějších předmětech, ve kterých se odrážejí věci a lidé – například ve skle, skleněných čočkách či zrcadlech. Vždyť pro něho hračkami byly samé diaprojektory, dalekohledy, lupy nebo různé optické předměty na jejich základě, třeba skleněné hranoly, ve kterých se rozkládá dopadající světlo, kaleidoskopy, prizmové hračky, při pohledu do nichž se lidé i předměty protahují do délky nebo naopak roztahují do šířky. Z našeho dětství se mi do paměti vryl zážitek, který vám teď vylíčím. Když jsem svého přítele jednoho dne navštívil v pokoji, kde se učil, na psacím stole ležela starodávná krabička ze dřeva pavlonie a on právě držel v ruce starožitné kovové zrcadlo, které v ní zřejmě bývalo uloženo. Chytal do něho sluneční paprsky a pouštěl prasátka na tmavou zeď. ,Co tomu říkáš? Zajímavé, ne? Když zrcadlem nasměruji odraz tamhle, uvidíš zvláštní znak.‘ Pohlédl jsem na zeď směrem, kam ukazoval, a ke svému údivu jsem tam uprostřed bílého kruhu zřetelně uviděl stříbřitý znak ,kotobuki‘, tedy ,dlouhý věk‘. ‚To je zvláštní! Jak jsi tohle dokázal?‘ vyhrkl jsem bezděčně. Měl jsem pocit, jako by šlo o nějaký zázrak, pro můj dětský rozum cosi mimořádného, nadpozemského, ale zároveň jsem se i trochu bál. ,Dobrá, já ti to kouzlo vysvětlím. Když víš, o co jde, není na tom nic zvláštního. Podívej, tady zezadu je do zrcadla vyryt znak dlouhý věk a ten se skrz zrcadlo odrážel na zdi.‘ A opravdu, na zadní straně zrcadla jsem v temné bronzové barvě kovu uviděl krásnou rytinu znaku dlouhý věk. Jak ale
98
RAMPO_344.indd 98
23.8.2016 8:32:43
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222360
mohl ten znak ze zadní strany prosvítat kovovým zrcadlem skrz naskrz a vytvářet svůj zřetelný stín na zdi, to jsem vůbec nechápal. Ať jsem se podíval na přední stranu zrcadla z kteréhokoliv úhlu, byla to úplně hladká, jednolitá plocha, ve které se bez sebemenšího zkreslení zračila moje tvář, a přitom jeho odraz na stěně vytvářel ten podivný stín. Opravdu to vypadalo jako nějaké kouzlo a to jsem také svému příteli řekl. Když uviděl, jak nedůvěřivě se tvářím, pustil se do objasnění celého triku. ,Tatínek mi vysvětlil, že kovová zrcadla jsou úplně jiná než ta skleněná. Pokud se občas nevyleští, časem ztrácejí lesk a není v nich nic vidět. Tohle zrcadlo se v naší rodině předává z generace na generaci už od nepaměti, takže ho leštili již nesčetněkrát. Leštěním se kov z lícové strany postupně stíral, přitom nerovnoměrně v různých místech, aniž by to pouhým okem bylo poznat. V tlustším místě uprostřed, tedy tam, kde byl z druhé strany vyryt znak „dlouhý věk“, docházelo při leštění k silnějšímu tlaku i otěru, v tenčích místech naopak ke slabšímu. Jsou to neznatelné, okem nepostřehnutelné rozdíly, ale kupodivu stačí k tomu, aby při odrazu lícové strany na zeď byl vidět stín, jako by zrcadlem prosvítal znak ze zadní strany. Pochopil jsi to?‘ Když mi celou věc takhle vysvětlil, celkem jsem to chápal, ale při pohledu do zrcadla už mi jeho plocha nepřipadala hladká a bez zkreslení, takže v jeho odrazu jsem teď jakoby vnímal ty okem neviditelné nerovnosti povrchu. Měl jsem pocit, jako bych nahlédl do mikroskopu a uviděl záhadnou, před ostatními ukrytou skutečnost. Ten zážitek se zrcadlem byl natolik podivný, že si jej obzvlášť dobře pamatuji, ale podobných zážitků bylo mnoho. Dětské hry mého přítele převážně spočívaly právě v takových pokusech.
99
RAMPO_344.indd 99
23.8.2016 8:32:43
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222360