„Buď jsou pitomí jako svatojánská telata,“ smál se Quarient z Raalu syčivě, „nebo si v tom chvatu nevšimli, že z jejich kumpána cáká krev proudem.“ „Jejich rozum bych nepodceňoval,“ usuzoval Stein. „Počíhat si na baronku a přichystat na ni takovou past, to nevzešlo z telecí hlavy. Ale nechali nám dost zřetelnou stopu, jen co je pravda.“ Před oddílem šel Jaroš s lucernou v ruce. Držel ji nízko a v chvějivém světle se na dlažbě každou chvíli zalesklo pár krvavých kapek, šmouha, nebo dokonce kalužinka. Snadno sledovali stopu, kráčeli rychle. Z Teinfaltstrasse prošli Růžovou ulicí do Kabátnické ulice s teď už zavřenými a potemnělými krejčovskými dílnami. Krev je vedla dalšími úzkými uličkami a podjezdy, skrz páchnoucí dvory pod dřevěnými pavlačemi. Jaroš trochu zpomalil, protože v té špíně se mu stopa hledala obtížněji, ale pořád šli vpřed. „Kam se to…?“ vrtěl hlavou Quarient. Stein se mračil. Také čekal, že útočníci zmizí někde v zapadlých okrajových čtvrtích. Místo toho se obloukem vraceli do rušnějších částí města. Brzy vyšli zpátky na Panskou ulici. Zprava se zrovna blížil další oddíl Stadtguardie, posily přivolané na hejtmanův rozkaz. „Mor na jejich duše!“ zaklel Quarient. „Museli nám proklouznout za zády.“ „Zjevně neprchají jen tak nazdařbůh,“ řekl Stein. „Jinak by tolik neriskovali. Snaží se někam dostat. Asi tady mají někde úkryt. Kaprále?“ Jaroš si dřepl a posvítil na dlažbu. Krvácení raněného muže očividně sláblo – zanechal tu jen nevelkou rozmáznutou šmouhu. „Dám přivést lovecké psy,“ navrhl Quarient. „Už se nám tak podařilo dopadnout pár štvanců.“ Jaroš se narovnal a vykročil napříč Panskou ulicí k ústí protilehlé uličky. ( 99 )
CERV_312_VIDEN.indd 99
14.10.2016 0:15:32
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222358
„Psi nejsou třeba, hejtmane,“ řekl Stein a následoval svého pobočníka. „Kaprál to ještě nevzdal. Kaprále! Máte něco?“ Jaroš neodpověděl. Stěží vnímal ostatní muže, byl skutečně jako honicí pes, který větří postřelenou srnu. V úzké ulici kolem sebe zakroužil lucernou a při pohledu na zeď vlevo spokojeně přikývl. Kapitán a hejtman došli blíž a spatřili částečný otisk krvavé dlaně. Ulička ústila na východním konci Freyungu, přímo naproti Tiefer Graben a hostinci U červeného skřítka. Až tam ale nedošli. Jaroš se zastavil u posledního domu na rohu. Okna tu byla vysoko, až na úrovni druhého patra. Ve zdi se však rýsovaly tmavé okované dveře. Vedly k nim dva ohlazené schody. Jaroš si na ně posvítil, pak se stupňů i dotkl. Promnul si bříška prstů a přičichl k nim. Nakonec se narovnal, o krok ustoupil, pohlédl na Steina a zvednutou lucernou posvítil na dveře. „Tady.“ „Nemožné,“ došel k nim Quarient z Raalu. „To je Pohanská střela.“ „Ta pekárna?“ podivil se Stein. „Nejlepší preclíky a sladké rohlíky ve Vídni. Hlavní vchod je zepředu, z Freyungu, tam je krám s prodejem čerstvého pečiva. Bočními dveřmi se vozí zásoby, často tu stávají vozy s moukou nebo dřevěným uhlím.“ Stein odstoupil od schodů a zvedl zrak k oknům v patře. Byly zatažené závěsy, ale dalo se rozeznat, že v jednom se pořád svítí. „Kdo tu bydlí?“ „Josef Schulz, pekařský cechmistr. Syn toho proslulého Josefa Schulze, který během tureckého obléhání…“ „Znám ten příběh. Důvěryhodný občan?“ „Člen městské rady. V nejbližších volbách se bude ucházet o rychtářský stolec. Dobře se známe, dokonce by se dalo říct, že jsme přátelé.“ ( 100 )
CERV_312_VIDEN.indd 100
14.10.2016 0:15:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222358
„Katolík?“ „Jako řemen!“ Stein se poškrábal na strništi. „Jaroši? Víme určitě, že skončili tady?“ Kaprál mezitím došel až k ústí ulice na Freyung a důkladně to tam prohledal. Teď se vrátil a zavrtěl hlavou. „Nic. Tohle je poslední stopa.“ Stein se podíval na Quarienta. „Nedá se nic dělat, jdeme dovnitř.“ Hejtman se zhluboka nadechl a pak přikývl. Kapitán pokynul Jarošovi. Ten vyšel na druhý schod a stiskl kliku. Jak jinak, bylo zamčeno. Zabušil pěstí. Když se nic nestalo, vytáhl z poutka na opasku tesák a zabušil na dveře okovaným koncem rukojeti. Stein pozoroval okno v patře. Někdo odhrnul závěs a okno zasvítilo o něco jasněji. „Slyšeli nás. Kaprále?“ Jaroš zabušil ještě jednou. Údery se rozléhaly budovou. Okno se otevřelo a opatrně z něj vyhlédla rozcuchaná hlava. „Kdo je to? Co se děje?“ uslyšeli postarší mužský hlas. „Stadtguardia!“ zvolal Quarient. „Johanne? Jsi to ty?“ „Já. Okamžitě otevři, Josefe!“ „Proboha, proč? Co se stalo?“ „Máme vážné podezření, že se v domě ukrývají povstalci.“ „Všemohoucí na nebeském trůnu! Co to povídáš, Johanne?! Povstalci v mém domě? To snad…“ „Otevřete!“ vyštěkl Stein netrpělivě. „Každá minuta je drahá!“ Schulz na okamžik znehybněl. Slyšeli znepokojený hlas z místnosti za ním. Pekař ženu tlumeně okřikl. Pak zavolal: „Hned jsem dole!“ Okno se zabouchlo. „Jsem přesvědčený, že je to omyl,“ vrtěl Quarient hlavou. „Krev se mohla ocitnout na schodu, když si raněný potřeboval ( 101 )
CERV_312_VIDEN.indd 101
14.10.2016 0:15:33
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222358