v amsterodamu, kde jsem musela čekat osm hodin na přípoj do Anglie, jsem se rozhodla jít se trochu projít a znovu jsem potkala toho žebráka, který zase zpíval ony podivné verše o Thee. Neměla jsem v úmyslu se u něho zastavit, ale on přestal zpívat a zeptal se mě: „Proč vás sledují?“ „Protože jsem krásná, svůdná a slavná.“ On ale poznamenal, že ti, co mě sledují, nevypadají jako moji obdivovatelé, a když prý zpozorovali, že si jich všiml, záhadně zmizeli. Nepamatuji si, kdy jsem naposled mluvila se žebrákem, to bylo pro dámu z vyšší společnosti zcela nepřípustné, i když závistivci mě považovali za herečku nebo prostitutku. „I když vám to tak možná nepřipadá, tady jste v ráji. Možná je to tu nudné, ale který ráj není? Vím, že hledáte dobrodružství, a doufám, že mi prominete moji troufalost, ale lidé jsou obvykle nevděční, neváží si toho, co mají.“ Poděkovala jsem mu za radu a šla jsem dál svou cestou. Jakýpak ráj, když se tu neděje nic, vůbec nic? Já jsem nehledala štěstí, nýbrž to, co Francouzi nazývali la vraie vie, opravdový život, v němž se střídají okamžiky nevýslovné krásy a hluboké deprese, strachu i pokoje a v němž poznáte věrnost i zradu. Když mi ten žebrák řekl, že mě sledují, představovala jsem si, že teď jsem dostala roli mnohem důležitější než všechny, které jsem dosud hrála: že můžu změnit osud světa, předstírat, že jsem německá špionka, a přitom přispět k vítězství Francie. Lidé se domnívají, že Bůh je matematik, ale tak tomu není. 117
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222354
Pokud je možné nějaké přirovnání, tak k šachistovi, který předvídá protivníkovy tahy a připravuje si strategii, jak ho porazit. A tohle jsem byla já, Mata Hari, pro niž byl stejně významný každý okamžik světla i každý okamžik temnoty. Přežila jsem už svůj sňatek, přišla o možnost pečovat o svoji dceru – i když jsem se prostřednictvím jiných lidí dozvěděla, že má jednu moji fotografii nalepenou na své krabičce na svačinu –, a přesto jsem si nikdy nestěžovala a nezůstala nečinně sedět na jednom místě. Když jsme s Astrucem na pláži v Normandii házeli kameny do vody, uvědomila jsem si, že jsem byla vždycky bojovnice a že jsem se do svých bitev pouštěla bez jakékoliv hořkosti: byly součástí mého života. Těch osm hodit čekání na nádraží uteklo rychle a brzy jsem znovu seděla ve vlaku, který mě dovezl do Brightonu. Když jsem v Anglii vystoupila, byla jsem podrobena krátkému výslechu: zjevně jsem byla sledovaná, možná proto, že jsem cestovala sama, nebo možná pro to, kým jsem byla, či – a to mi připadalo možné – proto, že mě tajní francouzští agenti viděli vejít na německý konzulát a potom upozornili všechny své spojence. O mém telefonátu ani o mé oddanosti zemi, do níž jsem mířila, ale nevěděl nikdo. Během dalších dvou let jsem zase hodně cestovala, poznala jsem nové země a pak jsem se vrátila do Německa pro své věci. Byla jsem podrobena tvrdým výslechům anglických důstojníků, ačkoliv všichni, opravdu všichni věděli, že pracuji pro Francii. Dál jsem se setkávala s těmi nejzajímavějšími muži a chodila do nejlepších restaurací a nakonec jsem potkala svoji jedinou skutečnou lásku – Rusa, pro kterého jsem byla ochotna ke všemu a který oslepl působením hořčičného plynu, jehož se v té válce bezhlavě užívalo. 118
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222354
Kvůli němu jsem jela do Vittelu a nebezpečně riskovala, ale můj život dostal jiný smysl. Každý večer, když jsme ulehli, recitovala jsem před spaním úryvek z Písně písní: Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: „Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?“ Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím. A když se svíjel v bolestech, bděla jsem u něho celou noc a ošetřovala mu oči i popáleniny na těle. Až mi srdce proťal ten nejostřejší meč, když jsem ho spatřila sedět na lavici svědků a slyšela ho říkat, že by se nikdy nemohl zamilovat do ženy o dvacet let starší a že jediným jeho zájmem v našem vztahu bylo, aby mu někdo ošetřoval rány. A jak jste mi potom vyprávěl, doktore Clunete, právě ona osudná snaha získat propustku do Vittelu tehdy vzbudila podezření toho proklatého Ladouxe. Od této chvíle již nemám k tomuto příběhu co dodat, doktore Clunete. Vy víte přesně, co se přihodilo i jak se to přihodilo. A ve jménu toho, co jsem nespravedlivě vytrpěla – ponížení, jež jsem nucena snášet, veřejné potupy, jíž jsem byla vystavena 119
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222354