Stern a vedle něho pan Durchschlag, mikve Jid, který měl na starosti rituální koupel. Všichni se modlili v jidiš, vpředu vousatý rabín předčítal z tóry obrácený zády k nám. Nikdo se nemohl posvátného svitku dotknout přímo rukou, k tomuto účelu sloužila šikovná stříbrná ručička s nataženým ukazovákem, která se mi vždycky líbila — yad. Když rabín slavnostně promlouval, nevládla tu strnulá atmosféra jako u svatého Egida, kam mě brávala oma Mária. Strýček Armin říkal, že rabín jako jediný musí dodržovat rituál — ostatní přitom prohodí pár slov, připojí se k jeho řeči a zase odpojí. Někdo někomu ukáže hrst lesklých kamenů a potichu šeptají, přikývnou a dál se věnují modlitbě. Kývou se dopředu a dozadu, když se rytmus změní na pravidelné odříkávání a na konci zazní: Veimru omein! — a pak najednou všichni zpívají. Rabín měl pěkný zvučný hlas, a jednu píseň si i pamatuji, v hlavě stále nosím tu melodii, asi proto, že není složitá a má refrén: L’khah dodi, l’khah dodi‑ liqrat kalah, p’nei Shabbat n’qab’lah, p’nei Shabbat n’qab’lah! A potom zase další sloka a po ní následuje opět refrén: Pojď, můj milý, naproti nevěstě, přivítáme sobotu. Tak mi to přeložil strýček Oskar, když jsem chtěl vědět, co zpíváme. A refrén sílí a zní čím dál slavnostněji. V duchu si ho prozpěvuji, ještě když si podáváme ruce se slovem: Šabes! a přesouváme 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222301
se do vedlejší místnosti na kiduš, hostinu, kde už čeká prostřený stůl a šames, který je rabínovým pomocníkem a, jak jsem si všiml, má tu od všeho klíče, nalévá každému do sklenice na půl prstu vína. Zazpíváme píseň, rabín v čele stolu odrecituje krátkou modlitbu a přiťukneme si. Připít si můžu i já, jen si pamatuji, že to víno bylo neuvěřitelně sladké. Strýček Oskar mi vysvětlil, že kvůli chamesu, rituální nečistotě, kterou může odstranit jen oheň nebo mráz, se hrozny sbírají až na začátku zimy. A potom si zase jdeme umýt ruce — každou třikrát opláchnout vodou, k tomu slouží kovový hrnek s dvěma uchy, aby obě zůstaly symbolicky čisté. Vrátíme se, posadíme se, šames každému ukrojí krajíc barchesového chleba ponořeného do soli — což má symbolizovat porci many, kterou Bůh sesílal Židům každý pátek, když putovali pouští. Všichni si posedají, dostanou šoulet — který, protože už se setmělo, přihřála a naservírovala do misek šabes-gójka, paní Slavkovská, kterou pro tento účel platila obec — a rabín vypráví poučný příběh, který si už nepamatuji, ale všichni se smějí, protože je to napůl vtipná anekdota, a nakonec se se slovem: Šabes! loučíme a odcházíme domů. A pamatuji si, že jsem si dál zpíval: Pojď můj milý naproti nevěstě, přivítáme sobotu — až mě matka musela okřiknout, abych konečně ztichnul. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222301
U prarodičů už hořela šabatová světla. Bobe zapálila dvě svíčky na stole, připili si vínem požehnaným od rabína a zpívali písně určené pro sobotu. A potom, po válce, v roce 1946, se v Brežanech dal horko těžko dohromady minjen čili deset dospělých mužů, když se chtěli modlit. Vypařili se. Doslova. Musel jim asistovat nevěřící Mislovič, který toho vždycky namluvil víc, než bylo potřeba, například: „Základním tvarem světa je trojúhelník. Vrahové — zelený trojúhelník, zloději — černý trojúhelník, komunisti — červený trojúhelník, teplí — růžový trojúhelník. A Židi — ti mají trojúhelníky hned dva, obrácené proti sobě a je z nich hvězda.“ To měl ještě z Osvětimi, přežil zázrakem a ani nevěděl jak. Starý Grünšpán obvykle ironicky utrousil, že to určitě proto, že vždy dozorce ukecal. Když pustili plyn, pořád ho bylo slyšet, jak vtipkuje, a tak ho vytáhli ven, aby nerušil ostatní v poctivém umírání. Mislovič s chutí vyprávěl vtip o panu Kohnovi, který vyhraje ohromnou sumu v loterii, a když se ho ptají, co s penězi udělá, bez zaváhání odpoví, že postaví Hitlerovi velkou zlatou sochu. Zděšeně se ptají proč. A Kohn vyhrne rukáv a ukáže předloktí: „Od něj mám ta čísla, co vyhrála.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222301