„Soudruhu návštěvo, zde je redakce zábavního vysílání našeho rozhlasu,“ dodal již česky, ještě jednou zasalutoval, otočil se a odešel. Ve dveřích se objevil muž menší postavy s malým kufříkem v ruce a na hlavě mu zářila brčálově zelená čepice s kšiltem. Šéfredaktor vyskočil ze židle, nasadil široký úsměv, přistoupil k muži a oběma rukama začal mohutně třást jeho pravicí. „Soudruhu, vítejte… Soudruhu, tak už jste tady… Soudruhu… Buďte vítán!“ Muž vstoupil dovnitř, vyprostil se z potřásání, položil kufřík na stůl a přátelským pohledem přejížděl obličeje mlčenlivě se usmívajících zaměstnanců. Z kufříku pak vynadal papírovou krabičku, která byla plná odznáčků, přistoupil k hlavnímu redaktorovi, připíchnul mu odznáček s dětským portrétem na klopu saka a řekl: „Pjotr Ivanovič Čumačev,“ objal redaktora, poté přistoupil k Petrovi a úkon opakoval. Když upevňoval odznáček sekretářce, Růženka lehce vykřikla, jelikož se jí jehla odznaku zapíchla do prsu. Aby zachránila trapnost situace, vyprostila odznáček ze svého ňadra a lámanou ruštinou se zeptala: „To máte hezké děťátko, je to chlapeček, nebo holčička?“ Čumačev zavrtěl hlavou: „Nět, eto Lenin četyry gody.“1 Redaktor Beneš vzal rychle láhev rumu a nalil do skleniček: „Soudruhu Čumačeve, na vaše zdraví a na přá1
Ne, to je Lenin, když mu byly čtyři roky.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222130
telství mezi našimi národy,“ prohlásil a pozvedl svou skleničku slavnostně do výše. Petr Havlík rum nesnášel, cítil v něm chemický průmysl a shnilé brambory, ale zavřel oči a s odporem obsah skleničky do sebe nalil, aby neurazil důležitého hosta. Čumačev zálibně vychutnával nápoj, vzal volnou rukou láhev rumu a začal znovu nalévat do vyprázdněných sklenek: „Velmi dobrá, ta vaše vodka… Na zdraví našich národů a našeho přátelství,“ řekl s širokým úsměvem a pozvedl skleničku. Petr Havlík cítil, jak jeho žaludek nesouhlasí s tímto nápojem, ale přesto zavřel znovu oči a skleničku rychle do sebe obrátil, aby neurazil Sovětský svaz. Do redakce vběhl Jaromír Vozáb, bývalý mistr republiky ve skoku do výšky, nyní oblíbený hlasatel sportovního vysílání, a na stůl položil svazek ruských a československých vlaječek. „Nezlobte se na mně, že je nesu tak pozdě,“ omlouval se a udýchaně vysvětloval, že je dlouho hledali, až je konečně našli, jak visely před okny do dvora. Barvy byly sice dost vybledlé od slunce, ale alespoň bylo vidět, že je neustále používají. Když zahlédl sovětského hosta v brčálově zelené čepici, zvolal: „Míru zdar!“ povyskočil jako mladé hříbě a vyběhl z redakce. Petr Havlík se okamžitě chopil situace a vysvětlil Čumačevovi, že poštou právě došly vlaječky, které vyráběli
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222130
ručně naši pionýři na počest dvacátého třetího výročí československo-sovětského přátelství. Čumačev vzal jednu vlaječku do ruky: „Moc hezká práce… budoucnost leží v rukou našich dětí,“ a dodal, že on sám žádné děti nemá, ale jeho bratr Míša má dvě. Potom znovu všem nalil rum a žádal, aby se pilo na zdraví a přátelství našich dětí. Po nesčetných přípitcích na zdraví různých známých i neznámých osob byl Čumačev odveden do rozhlasové kantýny na oběd. Po jídle odešel Petr Havlík s hostem do rozhlasových garáží, kde na ně čekal řidič s vozem, aby je odvezl na prohlídku hradu Karlštejn. Čumačev byl usazen na zadní sedadlo, Petr Havlík si sedl vedle řidiče, a když se vůz rozjel, zašeptal mu do ucha, aby se snažil jet pokud možno přes nejhorší silnice, aby se sovětský host u nás cítil jako doma. Největší úspěch z prohlídky hradu měl stánek se suvenýry, Čumačev tam koupil jedenáct kravat potištěných portréty fotbalistů pro své rozhlasové spoluzaměstnance, pět popelníků s obrázkem Karlštejna a pět zapalovačů ve tvaru středověkého děla pro pět svých nadřízených v Moskvě. Dvě trička s nápisem „Praha, matka měst, vás vítá“ pro řezníka a jeho ženu z ulice, kde bydlel, skleněné těžítko s Mount Everestem, který při zatřepání zapadával sněhem, pro svého zubaře, dvacet čtyři plnicích tužek s nápisem „Šetři vodou, pij pivo“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222130