Psaníčko jsem měl položené na dlani a prsty jsem zvedl vzhůru. Udělal jsem malou kolíbku, kdyby se mi přeci jen droga nedopatřením vysypala, aby zůstala na dlani. Druhou rukou jsem opatrně rozevřel okraje. Pohlédl jsem na bílý prášek. Cítil jsem, jak se mi dlaně orosily potem. Psaníčko jsem velmi opatrně položil na konferenční stůl. Nevěděl jsem, co by se stalo, kdyby droga potem navlhla. Mentolové bonbóny, které si jen tak nečinně ležely ve skleněné broušené misce, jsem vysypal na stůl. Košilí jsem misku vytřel od případných nečistot a úlomků bonbónů. Psaníčko jsem vložil do misky a přikryl stejně broušeným skleněným poklopem. Opřel jsem se do křesla. Potil jsem se vzrušením. Byl jsem rád, že heroin je bílý, tudíž jej stačí rozpustit ve vodě a vpíchnout. „No jo,“ řekl jsem si tiše. Uvědomil jsem si, že je sice fajn, že si drogu stačí vpíchnout, ale čím? Doma jsem jen tak neměl schované injekce pro případ, že bych si chtěl šlehnout. „Ajda,“ řekl jsem si v duchu. Ajda byla fenka od Petry. Byl to kříženec dvou neznámých ras a rodiče zřejmě byli taky neurčitého původu. Jediným jistým snad bylo jen to, že se jednalo o psy. Ajda už byla nějakou dobu mrtvá. Museli jsme ji utratit. Trpěla rakovinou vaječníků. Když ještě žila, dostávala léky pomocí injekce, kterou aplikovala sama Petra. „Možná ještě někde nějaká injekce zbyla,“ pomyslel jsem si. „Určitě nějaká zbyla,“ řekl jsem si rozhodně. Rozhodně jsem chtěl, aby nějaká injekce zbyla, a pro jistotu jsem se dal znova a hned do hledání. Celkem najisto jsem se šel podívat do kumbálu. Vytáhl jsem umělohmotný košík, kde byly uloženy všechny zbylé Ajdiny věci. V košíku jsem se trochu prohrabal. Na tváři se mi objevil široký úsměv, když jsem našel i dvě injekce. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222000
S jednou injekcí jsem se přes kuchyň, kde jsem si vzal polévkovou lžíci a na ni napustil z kohoutku trochu vody, vrátil do obýváku. Posadil jsem se do křesla a z konferenčního stolku přitáhl skleněnou ozdobně broušenou misku. Volnou rukou jsem oddělal víčko z misky. Vytáhl jsem psaníčko a obsah opatrně přisypal k vodě na lžíci. Třásly se mi ruce. Chvíli jsem pozoroval, jak droga spolu s vodou reaguje, ale nedělo se nic. „Tak jak to je ve filmech?“ zeptal jsem se sám sebe a při tom jsem z kapsy lovil zapalovač. Škrtl jsem a plamínek umístil pod bříško lžíce. Po chvilince se droga rozpustila. Tekutinu ze lžíce jsem natáhl do injekce. Moje ruce byly šlachovité. Částečně za to mohlo neustálé hraní na saxofon, ale i to, že jsem se snažil udržovat tělo v kondici cvičením. Silně jsem sevřel pěst, aby žíly naběhly ještě o trošku více, i když to nebylo potřeba. Zahleděl jsem se na ruku posetou žilní pavučinou a naposledy zvážil, jestli si doopravdy chci pustit žilou. Hluboce jsem se nadechl a hrot injekce zabořil do žíly na levé ruce. Čekal jsem, co se bude dít. Během několika vteřin se mě zmocnil blažený pocit. Cítil jsem, jak mi ochabují svaly na tváři kromě pusy, které se zmocnil široký úsměv. Svět se mi jemně motal v elipsovitém tvaru. Vše okolo mně zalila modrozelená barva. Ještě pár vteřin jsem si připadal, že vše okolo vnímám všemi smysly. Možná, že vnímám bystřeji než obvykle. Po těch pár vteřinách se celé okolí rozteklo v jednu velkou různobarevnou louži. Sesunul jsem se v křesle. Ztěžkla mi víčka, až jsem neodolal a zavřel je. Pak následoval dlouhý spánek, během kterého se mi zdály různé živé sny. Bylo to jako výprava do nejhlubšího vědomí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222000
Vzbudil jsem se ze vzpomínky, jak jsem vlastně s háčkem začínal. Vzpomínka mi vytanula při slovech, že chci skončit. Vzpomněl jsem si na místě, kde jsem, dalo by se říct, začal. V zámku chudých, který nikdy nikomu štěstí nepřinesl. „A myslíš, že zvládneš říct ne něčemu, co už k tobě prostě patří?“ zeptal se Týk a opět se široce usmál. „Jsem rozhodnutý,“ odpověděl jsem. „A proč tedy chceš ještě jednu poslední, když chceš s háčkem seknout?“ zeptal se. „Poslední jako sbohem. Jako poslední milování s dívkou, kterou vím, že už nikdy neuvidím. Která má odletět neznámo kam a nikdy se nevrátit,“ poskytl jsem přirovnání. „Hm,“ broukl Týk a pak pokračoval: „samozřejmě ti přeju hodně štěstí.“ Zadíval se mi do očí a o mnoho méně než doposud, se usmál. Spíše se ušklíbl v koutku pusy, než že by se přímo usmál. „Děkuji,“ řekl jsem tiše, téměř až neslyšitelně. „To štěstí ti přeju, aby sis někde obstaral i tu poslední dávku,“ řekl a postavil se. „Dveře víš, kde jsou,“ dodal. „Ty mi neprodáš!?“ vyštěkl jsem a vyskočil z křesla tak prudce, až se trochu odsunulo. „Poslední neprodávám a neřvi na mě v mém domě!“ odpověděl Týk ostře. Svěsil jsem hlavu, kterou prolétla zoufalá myšlenka. Úplná beznaděj a čiré zoufalství mě zahnaly do kouta jako týraného psa. Pocit, že nic nemůžu a opět má někdo v moci můj osud. Týk mi 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS222000