„Možná vím, kde by mohl být. Není to na sto procent. Ale třeba mám pravdu. Pokud ho najdu, do hodiny se ozvu. Jestli ho nenajdu, bude to oficiálně záležitost pro policii. Pak budeme muset zvážit, jestli vyhlásíme nějaké organizované pátrání.“ Wallander se rozloučil. Nehybně seděl na židli. Že by měl pravdu? Že by pro svůj neklid našel vysvětlení? Vstal. Bylo 17.35. Venku byla tma. Poryvy větru se honily sem tam.
98 ruka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221861
25
Už zdálky Wallander viděl, že se v jednom okně slabě svítí. Od té chvíle už nepochyboval. Tušení ho nezklamalo. Ivar Pihlak se vydal do domu, kde kdysi bydlel se svými rodiči. Komisař zaparkoval auto u krajnice a vypnul motor. Kromě slabého světla v okně panovala všude tma. Vzal do ruky baterku, kterou měl uloženou pod sedadlem, a vykročil. Vichr ho bičoval do tváře. Když došel k domu, uviděl, že v obývacím pokoji jsou rozsvícené dvě lampičky. Okno do kuchyně bylo rozbité a háčky uvolněné. Ivar Pihlak si k oknu přistavil zahradní židli, aby se mu lépe lezlo. Wallander se podíval oknem dovnitř, ale nikde ho neviděl. Rozhodl se, že dovnitř vnikne stejnou cestou, rozbitým kuchyňským oknem. Říkal si, že nemusí mít obavy. V domě se nachází jen jeden stařík, kmet, kterého konečně dohonil osud. Wallander vlezl dovnitř. Stanul nehybně v kuchyni a poslouchal. Současně zalitoval, že jel na statek sám. Zapátral v kapse po mobilním telefonu a uvědomil si, že ho v autě odložil na vedlejší sedadlo, když pod ním hledal baterku. Musel se nějak rozhodnout. Má to zkusit na vlastní pěst, nebo radši vylézt ven a zavolat Martinssonovi? Rozhodl se pro druhou variantu, protáhl se oknem ven a zamířil k autu. Později už nedokázal říct, jestli šlo o instinktivní reakci, nebo jestli za sebou opravdu něco zaslechl. Ale ani se nestačil otočit, když vtom ho něco zasáhlo do zátylku, a ještě než dopadl na zem, všechno mu před očima zčernalo. Když se probral, seděl na židli. Kalhoty a boty měl od bláta. V hlavě mu bušila tupá bolest.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221861
Na podlaze před ním seděl Ivar Pihlak. V ruce držel zbraň. Stará německá armádní pistole, jak Wallander stačil zaznamenat. Starcovy oči byly pořád stejně modré. Ale úsměv zmizel. Ivar Pihlak vypadal unaveně a naráz zestárl. Wallander uvažoval. Ivar Pihlak na něj číhal ve tmě a poslal ho k zemi. Pak ho odtáhl do domu. Komisař zašilhal po hodinkách. Půl sedmé. Takže ztratil vědomí jen na chvíli. Zvažoval situaci. Zbraň, která na něj mířila, byla nebezpečná, vůbec nezáleželo na tom, že ji drží šestaosmdesátiletý děda. Není radno ho podcenit. Uzemnil policistu a ještě předtím ukradl auto a dojel s ním sem do Löderupu. Wallander dostal strach. Mluv klidně, nařídil si v duchu. Mluv naprosto klidně, naslouchej, žádné obviňování, jenom vlídný rozhovor. „Proč jste přišel?“ zeptal se Ivar Pihlak. Znovu mluvil smutně, stejným tónem, jaký Wallander zaznamenal v domově důchodců. Ale navíc byl nervózní. „Proč jsem přišel sem, nebo proč jsem přišel za vámi do domova?“ „Proč jste přišel? Já jsem starý člověk a brzo umřu. Nepřeju si, aby mě někdo zastrašoval. Bál jsem se celý život.“ „Já jsem jenom chtěl pochopit, co se stalo,“ odpověděl Wallander pomalu. „Před pár týdny jsem si přijel prohlídnout tenhle dům. Uvažoval jsem, že ho koupím. Náhodou jsem tady na zahradě narazil na kus kostry, z hlíny trčela ruka.“ „To není pravda,“ prohlásil Ivar Pihlak. Najednou mluvil vzrušeně a netrpělivě, hlas mu přeskočil do falsetu. Wallander ani nedutal. „Celou dobu jste po mně šli,“ pokračoval Pihlak. „Honili jste mě šedesát let. Proč už mě nenecháte na pokoji? Zbývá jenom epilog, moje smrt.“ „Byla to opravdu náhoda. Jenom chceme zjistit, kdo to zemřel.“ „To není pravda. Chcete mě dostat do kriminálu. Chcete, abych zdechnul ve vězeňské cele.“
100 ruka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221861