„Žádné bouřky totiž včera nehlásili,“ omlouval se. „Já už pletu všechno dohromady, jeden den bouřky, druhý den slunečno, kdo se v tom má vyznat…“ Vzpomněl jsem si na své včerejší rozpaky. Ani teď jsem nevěděl, co říct. „Hlavně že se to počasí pořád střídá,“ pravil cynicky Radek. „Takže když se zmýlíte, tak ten omyl nikdy netrvá dlouho, že?“ Před dvěma hodinami mi tvrdil, že má doma téměř senilního otce. Třeba s ním jedná jemněji. „A kam máte namířeno?“ zeptala se Martina snaživě starostlivým tónem. „Zpátky na chatu,“ poprvé promluvil ten mladší. „To víte, než tam dojdeme…“ „Na Karlovku?“ „Samozřejmě. Kam jinam?“ Otočil se, poněkud netrpělivě vzal staršího bratra za loket a oba se vydali přes most směrem k poště. Dívali jsme se po sobě, nikdo neřekl nic. Až Martina. „Je tady ve Lhotce nějaký doktor?“ Pokrčil jsem rameny. Tohle opravdu nevím. „Vy tomu rozumíte?“ ozvala se Yveta. „Třeba tam na Karlovce nějak bivakují,“ uvažoval Radek. „Takoví squateři třetího věku. Před polednem si zajdou do Lhotky, naobědvají se, staví se v sámošce, koupí si rohlíky, šunku a pár flašek na zahřátí, pak se vrátí na chatu, zalehnou, v šest vstanou, rozsvítí baterky, sejdou do jídelny a povečeří. Ráno dojedou zbytky a oproti starým časům jsou na tom dokonce líp, protože je nikdo nepřijde zkasírovat.“ „Něco takovýho mě napadlo taky,“ řekl jsem. „Ale já v té chatě byl. Je tam příšernej smrad, několik měsíců tam nikdo nevětral. A určitě tam nejde voda ani elektřina. Viděli jste, jak se ten starej belhal? Ten by přece nemohl chodit potmě po schodech!“ „Říkals, že se včera divil, proč nezůstaneš na Karlovce na oběd?“ zeptal se Vojta. 98
všechno je jenom dvakrát Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221860
„Jo.“ „Ale jestli tam někde potmě přebývají, tak dobře vědí, že se tam nevaří. Takže by se tě neptal. Leda by byl naprostý magor, a na to nevypadal.“ „Nebo si z nás prostě dělal srandu. Protože na to teda vypadal,“ pravil Radek. „Hele. Ubytovaní jsou někde tady ve Lhotce, mají pohodlnou postel a televizi na pokoji. Akorát za snídani zřejmě musí platit, což je mi líto.“ „Takže se prostě pobavili na náš účet,“ poznamenala Yveta. Vojtěch mlčel. „Ale stejně je to úžasný, že se sem při tom stáří ještě vypraví, ne?“ řekla Martina. „Náš táta by to dnes už asi neriskoval.“ „Prosím tě! Fotr přece nevyleze ani o patro vejš k sousedům,“ doplnil ji bratr. „Ten je skoro na konečné…“ „Radku…“ Martina se ho pokusila jemně umravnit. Fotr je na konečné. Tak fotr je na konečné… Mimoděk jsem se podíval na Yvetu. A ona na mě. Vzpomínka je na houpačce.
2
Mladší tehdy seděli na písku, my na houpací lavičce, na které se sice dalo houpat jen trošku, ale i tak to bylo příjemné. Rodiče si rozložili lehátka, svlékli se do plavek a těla natřeli vydatnou vrstvou opalovacího krému. Někteří si četli, jiní si knihou přikryli oči. Bylo velmi teplé a slunečné dopoledne. Lesy nad Karlovkou stály dosud neprokácené a nepustily k chatě ani závan mírného větru. Na dlouhé louce pod chatou leželo a vonělo seno, které bude Franta nejspíš ještě dnes odpoledne s pomocí mnoha rekreantů schovávat pod střechu. Děti na pískovišti nalívají bláto do formiček až po okraj a pak se chodí ptát rodičů, jestli nechtějí kafe. Rodiče většinou chtějí. Děti jim přinesou formičku s blátem, rodiče vypijí kafe na ex a prázdný šálek vrátí číšníkovi. Kolem lehátek vznikají malé ostrůvky mazlavého 99
třetí kapitola Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221860
bláta v počtu odpovídajícím počtu přítomných dětí toho kterého rodiče. Bezdětní si nerušeně čtou. Z otevřeného okna pokoje číslo 3 zní klavír, Karolína cvičí. Z otevřeného okna pokoje číslo 19 pozoruje pískoviště paní Knotová. Pan Knot napůl sedí a napůl leží v jednom z lehátek, není poznat, jestli spí nebo si čte. Naši rodinu zastupuje maminka, táta sedí v pokoji a rozepisuje noty pro své kolegy z devíti hlavého komorňáku, ve kterém si kompenzuje nudu operního repertoáru. Brácha někde hraje karty nebo ping-pong. Bylo mi jedenáct, Yvetě dvanáct. Její rodiče v lehátkách neseděli, tatínek byl v pokoji a maminka vyrazila na dlouhou túru přes Žalý až do Horního Poříčí. Hleděli jsme na mláďata v písku, houpačka se mírně pohybovala a my jsme mlčeli. Yveta tento rok vůbec víc mlčela než mluvila. Její maminka taky. Tatínek chodil jen k jídlu, jinak byl v pokoji a jen někdy před polednem nebo v podvečer, když byly všechny děti odvolány k umyvadlům a převlékány do reprezentativních oděvů, neboť v teplákách nechodily k večeři ani ty nejmladší, sešel před chatu a posadil se na houpačku. Když jsme začali pomalu scházet z pokojů do jídelny, Yveta si obula sandály a šla pro něho. Předevčírem jsme ji vzali na Martinovku. Maminka se nejprve přesvědčila, že lanovku na Medvědín, ač je dávno zakreslená na mapě, dosud nezačali stavět, a že tedy budeme muset jako každoročně vyjet autobusem na Špindlerovku a začít od ní. Yvetě se s námi moc nechtělo a já bych byl taky radši, kdyby šla Karolína, protože s Yvetou opravdu nebyla žádná zábava. Karolína ovšem jít nemohla, protože kdybychom se na túře zdrželi, nestihla by už dnes cvičit. A protože hned v září prý bude někde vystupovat s jakýmsi koncertem jakéhosi Bečvařovského, nemůže u klavíru vynechat ani den. Yvetě řekla maminka, že by měla jít s námi, aby se trošku unavila, že se jí bude líp spát, Karolíně její maminka řekla, že na žádnou túru nemůže, aby se příliš neunavila. Na mé naléhání zkusil táta Karolíninu maminku přemluvit, ale k ničemu to nebylo. 100 všechno je jenom dvakrát Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221860