hlavy směrem na nového neznámého a stiskla spoušť. Ozvala se rána, pistole ji zpětným rázem škubla zaťatýma rukama a místnost se naplnila nelidským řevem. Když se Markéta odhodlala otevřít oči, uviděla na zemi se svíjejícího rotmistra Antonína Krásného. S vytřeštěnýma očima si oběma rukama svíral zle postřelené, roztřepené ucho, z něhož mu proudem crčela krev mezi zaťatými prsty. Kiril nehnutě stál a jako přikovaný zíral do míst, kam Markéta střelila. Mlčky sledovala vztekem rozdrážděného hada, který se hlavou vztyčil do výše dospělého člověka, aniž by na jediný okamžik spustil z Kirila oči, načež splynul s jeho osobou. Markéta s údivem i chvěním sledovala to splynutí dvou těl v jednu bytost, když v ten samý okamžik se zlostí i bolestí vydrážděný rotmistr Krásný vztyčil, vytrhl jí revolver a vzteky bez sebe jí přitiskl hlaveň na spánek. V rychlosti dvakrát za sebou stiskl spoušť a pokračoval by v rozčilení dál, s úmyslem najít a prohnat poslední zbylou patronu Markétě hlavou. Než se ale Markéta stačila ohradit, zasáhl Kiril. S podrážděným sykotem chytil rotmistra Krásného obouruč pod krkem jako malé štěně a nelidskou silou jím třásl, až mu zbraň vypadla z rukou. Nohy i ruce sebou třepaly a vlály jako končetiny hadrového panáka, až zplihly a bez vlády visely, jako by už Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221729
nepatřily svému pánu. To už ho Kiril držel naproti sobě pouze pravou rukou a jako by ani nic nevážil, jej železným stiskem jedné ruky drtil pod krkem, zatímco rotmistr zdvižený nad zem sípal a lapal po dechu. Nohy mu visely ve vzduchu a život z něj unikal, a on jen poulil oči a s vyplazeným jazykem chrčel a nabíral modře fialovou barvu. Jeho komplic na vše jen vyděšeně zíral z rohu. Markéta podruhé využila situace, střelhbitě se sehnula k zemi, zvedla znova revolver, zlomila hlaveň a bubínek roztřesenýma rukama natočila posledním nábojem proti spoušti. Zaklapla zbraň, odjistila, odhodlaně namířila obouruč Kirilovi mezi oči a stiskla spoušť. Zbraň cvakla naprázdno a výstřel nevyšel. Kiril pustil polomrtvého rotmistra jako prázdný pytel na podlahu a bez zájmu se očima otočil na Markétu. Jemně jí z rukou vzal revolver, zatočil bubínkem, natáhl kohoutek a jako by se předtím vůbec nic nestalo nebo zapomněl, co právě dělal, pronesl: „MŮJ POKUS“. A bez váhání namířil na čelo Markéty. Ozvalo se suché cvaknutí, ale rána nevyšla. Natáhl znova a podal Markétě pistoli zpět. Tak padlo sedm pokusů a sedmkrát žádnému z nich revolver nevystřelil. Hra o život skončila. Do toho se ozýval Kirilův odměřený hlas. Pomalu, slovo za slovem, jako Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221729
vypůjčeným hlasem kazatele do omrzení odříkával: „KIRIL NIKOGDA NEPOGIBNĚ! A TĚPĚR! CHODI! KANĚC! (KONEC!),“ změnil najednou tón a obrátil se panovačně na Tondu a Roberta. Tonda doposud ležel nehybně na zemi, ale dýchal. Z obou ještě pořádně nevyprchal šok z předchozí roztržky. Neschopní reagovat jen tupě zírali a báli se vůbec i jen pohnout. Okamžik jejich zaváhání ale rozzuřil Kirila téměř k nepříčetnosti. „VEN!“ zařval na ně hromovým hlasem a pistolí mířil střídavě na oba. Ani je nenapadlo čekat na nový výbuch vzteku. O překot se vyhrnuli ze dveří, Tonda si starostlivě držel hlavu, rameno měl zmáčené krví z ustřeleného ucha. Polovinu svých věcí tam v tom chvatu nechali a s viditelnou úlevou v obličejích zmizeli do mrazivé noci. Dveře se zavřely, pak zarachotil klíč v zámku a jako věčná závora odřízl Markétu od ostatního světa, aby osaměla v místnosti s Kirilem. Tehdy došlo ke znásilnění Markéty. Průběh celé noci byl velmi podobný tomu, co se odehrálo sotva před osmnácti lety matce. Zlomený kruh událostí jako by se po letech veden cizí vůlí uzavřel, aby dal vzniknout příčině s budoucími následky, jejichž dosah vnímal i třetí doposud všem skrytý host. S tváří mrtvolně strnulou starýma očima sálal bledě zelenou barvou, v kamenném obličeji se mu nehnul jediný sval. Bez Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221729