Druhý den jsem měl zaracha a Vendulka musela na kobereček. Ale — světe zboř se! — odpoledne si pro nás přišli naši hipíci. Teprve po letech mi došlo, že se prostě jen museli omluvit za včerejšek, a nevím, co komu řekli. Zato si přesně vybavím, že po obědě tenkrát trochu sprchlo a já se pak brouzdal v sandálech naboso trávou, propuštěn z domácího vězení, ale naráz daleko volnější než kdykoli předtím. Jako bych tou skandální iniciací opravdu překročil nejen meze matčiny tolerance, ale s nimi i neviditelný práh, za nímž už čekal docela nový svět.
III A teď druhá půlka toho příběhu, v jejímž úvodu musím přiznat, že jsem nikdy neřešil, proč s Kubou a Vendy jezdí na dovolenou tatínek. Já zase jezdil pokaždé jen s mámou, a co? Jenže toho roku přijela týden po návratu z Horní Bečvy k našemu domu v Žabovřeskách rozhrkaná vétřieska, na jejíž korbu jsme naskládali celý dosavadní život — a odstěhovali se z Brna do Nové Vsi u Světlé, kde žili mí prázdninoví přátelé. Cesta v kabině náklaďáku byla dobrodružství, to jo, ale jinak jsem úplně nechápal, co se děje. Iracionální
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221597
nadšení živené falešnou představou, že ten odjezd z Brna v naprosto nezvyklou dobu znamená i něco jako další prázdniny, se mísilo s úzkostí, která ve mně tíkala jako osamělý pták v hlubokém lese. Díval jsem se úkosem na svého nového tatínka, který se natřásal za volantem, na jeho dobromyslný výraz. Nikdy mi nevadil. Byla to prostě jedna z prázdninových postaviček; dlužno říct, že z těch nejméně důležitých. Máma si se mnou přišla před spaním promluvit: má Vendulčina tatínka ráda, já ho budu mít taky určitě rád… tyhle věci. Jenže jediné, na co jsem teď dokázal myslet, bylo: jak se jí může líbit někdo, kdo má obličej jak mísu na ovoce?! Moje představy o předčasném ukončení školní docházky vzaly rychle za své; i v té díře bohužel měli školu. V Brně jsem ji ovšem měl doslova za rohem, kdežto tady se člověk musel k oprýskaným vratům prvorepublikové měšťanky vláčet kilometr a půl. Pozitivní bylo, že nám to dávalo spoustu času na povídání; pilně jsme se mu s Vendulkou věnovali a překonávali při tom všechny rekordy v pomalosti. Kuba se vlekl dva metry za námi a kopal do všeho, co mu přišlo do cesty. Mimochodem: hned první školní den jsem poznal obecního blázna Karlíka Hnízdů. Měl ježaté vlasy i obočí, na sobě hnědé tepláky a velmi obnošené sako.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221597
„Maj mě lidi rádi, viďžejóó?!“ dorážel na děti, včetně přespolních. Tlačil před sebou prázdnou kárku, podivně se hrbil a cenil své křivé zuby. „To víš, že maj!“ volala na něj vesele Vendulka — a pak rázně zahnala haranta, který chtěl po tom chudákovi hodit kámen. Karlík křičel: „Máj, máj!“, hrozil komicky neobratnou pěstí… a léto ne a ne skončit. Celé září jsme chodili k ředkovskému rybníku, kde se Vendy koupala nahá. Chápal jsem to: teď budeme i my dětmi slunce a květin. Ale rychle jsem zjistil, že je snazší hipíky pozorovat z křoví než zdárně napodobit. „Tak póójď!“ cákala kolem sebe čtrnáctiletá nymfa a nad rozbouřenou hladinou probleskovala její malá prsa. Zápolil jsem s vlastním studem — a to byl zdatný a velký sumec! — pak jsem v prudkém odhodlání strhl ke kotníkům červené trenky a vběhl za ní do vody. Vendulka se smála a rychle plavala od břehu. Cesta k rybníku vedla mezi poli a pastvinami. Za nimi, napravo od nás, se táhly pásy lesů. Horizont zdobila silueta lipnického hradu. Když jsme se unavení a mlčící vraceli, vůně vartující předtím nízko nad zemí se v počínajícím šeru zvedaly, a jak byly zředěné a lehké, ptýlily se v chladnoucím vzduchu. Nikdy předtím ani potom jsem neprožíval tak fyzic‑ ky proces vlastní proměny ve vyššího tvora. Nemohlo
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221597