DANIEL KEYES
Norma se podívá na otce a pak na Charlieho. „Nemusím jít. Maminka říkala, že si s ním nemusím hrát, když nechci.“ „Tak poslechni, slečinko,“ Matt se zdvihá z křesla a jde k ní, „teď hned se bratrovi omluvíš.“ „Nemusím,“ ječí Norma a úprkem se běží schovat za matčinu židli. „Je jako malý dítě. Neumí hrát monopoly ani dámu a nic… všechno poplete. Já už si s ním nechci hrát.“ „Tak jdi k sobě do pokoje!“ „A můžu už mít psa, mami?“ Matt udeří pěstí do stolu. „V tomhle domě žádný pes nebude, dokud se budeš chovat, jak se chováš, slečinko.“ „Slíbila jsem jí psa, když jí to ve škole půjde dobře…“ „Hnědýho s bílejma flekama!“ přisadí si Norma. Matt ukáže na Charlieho, který stojí u stěny. „Už jsi zapomněla, jak jsi říkala svému synovi, že nemůže mít psa, protože není dost místa a není nikdo, kdo by se o něj staral? Vzpomínáš? Když on chtěl mít psa? Chceš to, co jsi mu říkala, vzít zpátky?“ „Ale já se o svýho psa můžu starat,“ naléhá Norma. „Budu ho krmit a koupat a venčit…“ Najednou Charlie, který dosud stál za stolem a hrál si s velikým červeným knoflíkem navlečeným na provázku, promluví. „Já jí pomůžu postarat se o toho pejska! Budu jí ho pomáhat krmit a česat a nedovolím, aby ho cizí psi pokousali!“ Ale ještě než stačí Matt nebo Rose odpovědět, rozječí se Norma: „Ne! To bude můj pes. Jenom můj pes!“ Matt pokývne. „Vidíš?“ Rose si sedne ke dceři a konejšivě ji hladí po copech. „Ale my se musíme o všechno dělit, miláčku. Charlie ti může pomoct se o něj starat.“ „Ne! Bude jenom můj! … To já jsem dostala áčko z dějepisu – ne on! On nikdy nedostává dobrý známky jako já. Proč by mi měl pomáhat se psem? Pak by ho třeba pes měl radši než mě a byl by to víc jeho pes než můj. Ne! Jestli ho nemůžu mít sama pro sebe, tak ho nechci vůbec.“ – 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221478
RÒÎE
P RO
ALGERNON
„Taky řešení.“ Matt zvedne noviny a znovu se uvelebí na židli. „Takže pes nebude.“ Najednou Norma vyskočí z gauče a hrábne po písemce z dějepisu, kterou sotva před pár minutami tak vítězoslavně nesla domů. Rozerve papír na kusy a mrští jimi vyděšenému Charliemu do tváře. „Nenávidím tě! Nenávidím tě!“ „Normo, okamžitě přestaň!“ Rose ji chytí za paži, ale dívka se jí vysmekne. „A nenávidím školu. Nenávidím ji! Přestanu se učit a budu pitomá jako on. Zapomenu všechno, co jsem se naučila, a pak budu úplně jako on.“ Vyběhne z pokoje a ječí: „A už to se mnou začíná. Zapomínám všechno… zapomínám… už si nepamatuju skoro nic z toho, co jsem se naučila!“ Rose se za ní celá zhrozená rozběhne. Matt jen sedí a strnule se dívá do novin položených v klíně. Charlie, kterého hysterie a ječení vyděsily, se schoulí na židli a tiše vzlyká. Co udělal špatného? Ucítí mokro v kalhotách a šimrání, jak mu něco stéká po noze, a sedí a čeká na facku, která jistě přijde, jen co se matka vrátí. Scéna bledne, ale já vím, že od té doby Norma trávila všechen volný čas jen s kamarádkami nebo si hrála sama ve svém pokoji. Dveře nechávala zavřené a já jsem měl zakázáno vcházet dovnitř bez jejího dovolení. Vzpomínám si, že jednou, když si Norma hrála s jednou z kamarádek u sebe v pokoji, zaslechl jsem, jak křičí: „Není doopravdy můj bratr! Vzali jsme si toho kluka, protože nám ho bylo líto. Řekla mi to máma – a taky říkala, že teď už můžu každýmu povídat, že vůbec není doopravdy můj bratr.“ Přál bych si, aby tahle vzpomínka byla fotografií a já ji mohl roztrhat a mrštit jí Normě na oplátku do tváře. Rád bych na ni zavolal přes všechny ty roky a řekl jí, že jsem nikdy neměl v úmyslu bránit jí, aby dostala psa. Mohla ho mít jenom pro sebe a já bych ho býval nekrmil a nečesal a nehrál si s ním – a nikdy bych nedopustil, aby ten pes měl radši mě než ji. Jenom kdyby si se – 103 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221478
DANIEL KEYES
mnou hrávala, jako jsme to dělávali předtím. Nikdy jsem nechtěl udělat vůbec nic, co by jí ublížilo. 6. června – Dneska jsem se poprvé vážně pohádal s Alicí. Byla to moje chyba. Chtěl jsem se s ní vidět. Často, když mám nějakou znepokojivou vzpomínku nebo sen, udělá se mi líp, když si s ní popovídám, nebo když s ní jenom jsem. Ale byla chyba jít pro ni do Střediska. Od operace jsem se do Střediska pro retardované dospělé nevrátil. Vidět to místo znovu mi připadalo jako vzrušující nápad. Je to na Třiadvacáté ulici východně od Páté avenue, ve staré škole, kterou klinika patřící k Beekmanově univerzitě posledních pět let používala jako středisko pro experimentální výchovu – byly tam speciální třídy pro různě postižené. Nade dveřmi, kolem kterých se tyčila stará brána s železnými bodci, visela jenom lesklá mosazná tabulka s tímhle nápisem: S. R. D. Pobočka Beekmanovy univ. Vyučování jí končilo v osm, ale já chtěl vidět místnost, kde jsem – a není to tak dávno – zápasil s obyčejným čtením a psaním a kde jsem se naučil spočítat vrácené drobné z dolaru. Vešel jsem do budovy, dokráčel tiše ke dveřím, držel jsem se z dohledu a podíval jsem se okénkem z chodby. Alice byla u svého stolu, na židli vedle ní seděla žena s pohublou tváří, kterou jsem nepoznal. Šklebila se, jako to člověk dělá, když je celý zmatený a vůbec to nezakrývá, a mě napadlo, co se jí to asi Alice snaží vysvětlit. Blízko k tabuli seděl Mike Dorni na kolečkovém křesle a na prvním místě v první řadě seděl jako vždycky Lester Braun, o kterém Alice říkala, že je ze skupiny nejchytřejší. Lester se snadno učil tomu, s čím já jsem zápolil, ale přicházel jen tehdy, když se mu zachtělo, a jinak si chodil po svých a vydělával si leštěním podlah. Myslím, že kdyby mu na tom aspoň trochu záleželo – natož kdyby to pro něj bylo tak důležité jako pro mě –, vybrali by pro pokus jeho. Byly tu i nové tváře, lidé, které jsem neznal. – 104 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221478