Vlastně ani netušil, jestli to doopravdy chce vědět, rozhodně to ale vědět potřeboval. Vytáhl z kapsy ukradený balíček, který byl omotaný kusem vybledlé šedé látky. Když ji rozbalil, vykutálel se mu do ruky nahrubo obroušený kámen. Byl akorát tak veliký, aby se vešel do sevřené dlaně. Černý byl jako Kellovo pravé oko a zpíval mu v ruce v podobě tiché, hluboké vibrace, která aktivovala jeho vlastní magickou moc jako rezonanční ladička. Své k svému. Chvěla se. Zesilovala. Kellovi se zrychlil puls. Jedna část jeho mozku chtěla tu věc co nejdřív pustit, druhá ji toužila sevřít ještě pevněji. Když Kell zvedl kámen do světla svící, všiml si, že jedna jeho strana je hrubá, jakoby ulomená, a druhá hladká. Na hladké straně jemně světélkoval jakýsi symbol. Jakmile ho Kell zahlédl, zarazil se. Kámen sice nikdy předtím neviděl, ale značku poznával. Byla napsaná jazykem, kterému rozuměl jen málokdo a ještě méně lidí ho umělo použít. Jazykem, který mu proudil žilami spolu s krví a pulzoval v jeho černém oku. Jazykem, kterému jednoduše říkal antarština. Jazyk magie ovšem vždycky nepatřil jen Antariům. Mezi lidmi kolovalo mnoho příběhů – o časech, kdy někteří dokázali mluvit s magií přímo (i když si ji neuměli podřídit pomocí krve), o světě, který byl spojen s magickou mocí takovou silou, že jejím jazykem plynně mluvil každý muž, žena i dítě. Černý Londýn. Jazyk magie patříval jim. Když město padlo, každý jeho pozůstatek byl zničen, každá jeho připomínka ve všech světech byla pomocí síly vymazána v průběhu jediné velké čistky. Měl to být způsob, jak se uchránit morové rány v podobě nekontrolovatelné moci, která město pozřela. Proto také nebyly v antarštině napsány žádné knihy a těch pár textů, které se dochovaly, existovalo jen ve zlomcích – náhodná
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221441
sbírka kouzel přepsaných a tradovaných foneticky, protože původní jazyk byl mezitím zahlazen. Při pohledu na znak, který nebyl písmenným přepisem, ale nákresem, runou, kterou skutečně být měl, přejel Kellovi mráz po zádech. Byla to jediná runa, kterou znal. Kell měl jen jednu knihu o antarštině, kterou dostal od svého učitele Tierena. Byl to v kůži vázaný text, který obsahoval krevní příkazy – kouzla přivolávající světlo či tmu, podporující růst, rušící kletby. Všechny byly interpretované a přepsané do podoby zvuků, ale obálku knihy zdobil jakýsi symbol. „Co to znamená?“ zeptal se Kell svého učitele. „Je to slovo,“ vysvětloval Tieren. „Slovo, které patří každému ze světů, a přitom žádnému. Znamená ,magie‘ a odkazuje k její existenci, k jejímu vzniku…“ Tieren se dotkl runy. „Kdyby magie měla nějaké jméno, bylo by to tohle,“ přejel po čarách symbolu prstem. „Vitari.“ Teď přejížděl palcem po runě na kameni Kell a to slovo mu jako ozvěnou znělo v hlavě. Vitari. Vzápětí zaslechl kroky na schodech a ztuhl. Ty schody neměl nikdo ani vidět, natož aby po nich šel, přesto slyšel dusot bot. Jak ho mohli vysledovat až sem? Teprve teď si Kell všiml vzorku na kusu vybledlé látky, v níž byl kámen zabalený a kterou před chvílí pohodil na postel. Bylo na ní načmáráno několik symbolů. Sledovací kouzlo. Sanct. Kell strčil kámen do kapsy a vrhl se k oknu zrovna ve chvíli, kdy se nízké dveře do místnosti prudce rozletěly. Vylezl na okenní římsu a skočil. Těžce dopadl na ulici, překulil se a vymrštil se zpátky na nohy, zatímco se do jeho komůrky vřítili pronásledovatelé. Někdo na něj nastražil léčku. Někdo potřeboval, aby přenesl zakázanou relikvii z Bílého Londýna do svého města.
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221441
Jakási postava se vyřítila z okna za ním a Kell se otočil, aby stínu, který ho pronásledoval, stanul tváří v tvář. Čekal dva muže, ale uviděl jenom jednoho. Cizinec v kápi zpomalil, až konečně zastavil. „Kdo jsi?“ chtěl vědět Kell. Stín neodpověděl. Místo toho vykročil a sáhl po zbrani, kterou měl po boku. V matném světle postranní uličky Kell zahlédl jizvu ve tvaru X na hřbetě pronásledovatelovy ruky. Byla to značka hrdlořezů a zrádců, nájemných vrahů. Sotva ale muž vytáhl zbraň z pochvy, Kell se zarazil. Nebyla to nějaká obyčejná rzivá dýka, ale nablýskaný mečík. Pečeť na jeho jílci Kell znal – kalich a vycházející slunce, znak královské rodiny. Ta zbraň patřila k výbavě královských stráží a nikdo jiný k ní neměl přístup. „Kdes to vzal?“ zavrčel Kell a cítil, jak se ho zmocňuje strašný vztek. Hrdlořez si procvičil prsty, kterými svíral meč, a jeho ostří začalo vydávat matnou záři. V Kellovi hrklo. Meče královské stráže byly nejen krásné a ostré, ale taky očarované. Kell s tím kouzlem, které bylo vypálené do kovu, osobně pomáhal. Jeho smyslem bylo jediným úderem otupit mágovu moc. Čepele měly zabránit konfliktům ještě předtím, než vůbec vypukly, a zažehnávat hrozbu magické odplaty. Pro jejich mimořádnou moc (a ze strachu, co by taková moc dokázala ve špatných rukou) měli strážní nakázáno mít meče neustále u sebe. Pokud někdo z nich o meč přišel, přišel spolu s ním pravděpodobně také o život. „Sarenach,“ řekl hrdlořez. Vzdej se. Tím příkazem Kella zaskočil – nájemní vrahové chtěli většinou kořist a krev, ne zajatce. „Polož ten meč,“ poručil Kell a pokusil se vymanit zbraň z hrdlořezovy ruky silou vůle, ale proti tomu byl meč chráněn. Byla to další pojistka, aby se čepel nedostala do nepovolaných rukou, což už se bohužel stalo. Kell zaklel a vytáhl z pouzdra nůž, který byl v porovnání s královskou čepelí o dobrých třicet centimetrů kratší.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221441