Dalším mýtem je představa, že sérioví vrazi jsou bez výjimky dysfunkční samotáři. Většina z nich navenek působí dojmem normálních členů společnosti. Jenže pokud zemřelé dívky nic nespojuje, kde pátrat? Dvě mrtvé dívky, a ani jediná hmatatelná stopa, po které by se mohli kriminalisté aspoň s jakous takous nadějí vydat. Kromě skutečnosti, že obě dívky studovaly, se zdálo, že mezi nimi neexistuje žádné pojítko, přestože byly zhruba stejně staré, měly podobnou postavu i barvu vlasů a po smrti se jedna druhé podobala téměř jako vejce vejci. Jenže za života se poměrně výrazně odlišovaly – líčením, úsměvem, oblečením i chováním. Poměrně záhy se zjistilo, že dívkou nalezenou na nádraží Mayfield je Tamsin Graingerová, která podle všeho s oblibou obrážela večírky. Na všech fotografiích poskytnutých rodinou a přáteli pokaždé evidentně pózovala s mírně zakloněnou hlavou a širokým úsměvem. Naopak Sonia se na snímcích usmívala plaše, jako by ji vyfotili v nestřeženém okamžiku. Přestože měly podobné rysy, ve všech ostatních směrech byly jako noc a den. Pohybovaly se v odlišných kruzích – v Soniině případě se vlastně o žádných kruzích ani mluvit nedalo. Každá taky studovala jiný obor a výuka probíhala na opačných koncích kampusu. Pravda byla taková, že speciální tým detektivů vedený Victorem Elliottem nedokázal mezi oběma dívkami najít jediný styčný bod, což Toma trápilo. Věděl, že není jediný, kdo je frustrovaný, ovšem ovzduší v operačním středisku tak zhoustlo, že ani nedokázal jasně uvažovat. Poodstoupil od stolu, vytěsnil veškeré ruchy v pozadí – vyzvánění telefonů a tlumené hlasy vyšetřovatelů, kteří donekonečna obvolávali každého, kdo by mohl něco vědět – a vyhlédl z okna na tmavnoucí nebe, pochmurné a výhrůžné. Na květen bylo horko a tlak, který několik dní stále stoupal, byl už skoro k nevydržení. Chtělo to bouřku, jenže než se měla rozpoutat, doléhala na všechny dusná atmosféra jako těžký plášť. Tomovi cosi v jednom kuse vrtalo hlavou, pořád na tu věc ale ne a ne kápnout; neustále mu unikala. Potřeboval na vzduch, pryč z toho tísnivého prostředí. Aniž by se pro takový krok vědomě rozhodl, octl se znovu na místě Soniiny vraždy a nasával poklid ostrůvku Pomona. Připadal si tam jak v jiném světě, na místě naprosto odtrženém od reality. Zatímco se zbytek Manchesteru věnoval svým každodenním starostem a po jeho ulicích se hlučně proháněly vlaky, auta a tramvaje, zde si Tom připadal od skutečnosti zcela odříznutý. Manchester se smrsknul jen na hluk v podkresu, a když – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221426
se člověk zaposlouchal do zvuků v bezprostředním okolí – do šplouchání vody, zpěvu ptáků a cvrkotu hmyzu –, skoro by uvěřil, že město zůstalo kdesi daleko. Stejný pocit klidu si Tom snažil navodit i v hlavě, bezpočet matoucích myšlenek odsunul do pozadí, aby se dokázal soustředit výhradně na to, k čemu tu došlo. Taky se pokoušel potlačit iracionální výčitky svědomí, které ho kvůli těmhle vraždám tížily: tolik toužil po zajímavém případu, po čemkoliv, co mu pomůže zabývat se něčím jiným než vlastními trampotami. Jenže to se mu nedařilo. Většinou se sice dokázal soustředit na případ, přesto se mu stále vkrádaly do mozku starosti kvůli manželství. Ve druhé polovině loňského roku nabyl Tom přesvědčení, že všechno spěje k rozvodu. Kate zjevně neustále popouzel jak on sám, tak jeho volba povolání. A pak se zničehonic změnila – začala se víc usmívat, dokonce si v domě prozpěvovala. A pár měsíců nato mu oznámila, že otěhotněla. Přestože byl Tom z dítěte nadšený, stále netušil, co se změnilo, a ani se mu nad tím nechtělo moc dumat. Právě proto se v duchu modlil, aby se mu namanul případ, který by ho duševně zaměstnal – to aby jeho mysl neměla čas toulat se po neprobádaném území. Když teď kráčel zarostlou pěšinou, která se táhla středem Pomony a stáčela se zpátky k místu činu, připadalo mu, jako by se mu přání prožít něco pozoruhodného splnilo – a to měrou vrchovatou. Do klína mu spadl ne jeden, ale hned dva případy, které si žádaly veškerou jeho mozkovou kapacitu. Od Soniiny smrti uplynuly víc než tři týdny a místo nálezu už vyznačoval jen útržek policejní pásky, který se zachytil na dřevitém keři a třepotal se v teplém vlhkém vánku. Tom si v duchu představil, jak Sonia Beechamová vypadala, než kolem ní vztyčili stan – v okamžiku, kdy ji objevil onen pejskař. Seděla opřená. To byl další důvod, proč ho vyděsilo Tamsinino tělo na mayfieldském nádraží. Nejenže se svými rysy i vlasy podobala Sonie Beechamové, ale i ona seděla opřená o zeď. Co je na té vzpřímené poloze tak zásadního? Nebo jde o shodu okolností? Možná prostě jen bylo výhodné zanechat těla v téhle pozici, jemu ale připadalo, že je za tím něco víc. Podoba zemřelých i způsob, jakým je zřejmě někdo naaranžoval, dávaly tušit, že je pachatel vystavil. Ale komu? A proč? Ztemnělé nebe náhle prořízl sluneční paprsek a zasvítil přesně do míst, kde se Sonia našla. Tomovi to připomnělo myšlenku, která ho prve napadla, ale podle jeho šéfa byla nepodstatná. Sonia nebyla nijak robustní, ale úplné – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221426
tintítko taky ne. Neškoleným okem ji Tom odhadoval tak na zdravou velikost dvanáct. Přemístit ji sem nemohlo být úplně snadné, stejně uvažovali od začátku i policejní technici. Rozhlédl se kolem sebe. Všeobecně se mělo za to, že ji pachatel dovezl autem až k vjezdu na ostrov u silnice Pomona Strand, protože je k němu vozem nejlepší přístup. To ale nebyla jediná možnost. Na ostrov se dalo dostat i jinak, i když tyhle cesty nebyly pro auto příliš vhodné. A co když ji vrah zabil někde nedaleko a vůz ani nepotřeboval? Přesto bylo nutné přenést těžké břemeno na místo nálezu, a tak Tom v duchu přemýšlel, jestli náhodou nejde o čin víc než jednoho pachatele. Jenže jeho šéf o tom nechtěl ani slyšet. „Tady nejsme někde v Americe, Douglasi. Naši sérioví vrazi pracujou na vlastní pěst.“ A tím bylo vše odbyté – žádnou další debatu nepřipustil. To ale Tomovi nebránilo v přemýšlení a musel vzdorovat pokušení nadhodit před Victorem Elliottem jména vraždících párů, jako byli Brady a Hindleyová nebo Fred a Rosemary Westovi. Věděl ale, že by pak šéf na svém názoru trval ještě urputněji. Mayfieldské nádraží představovalo co do přepravy těla ještě tvrdší oříšek. Na Pomoně uvažovali, zda pachatel nepoužil třeba kolečko, ale na Mayfieldu to absolutně nepřicházelo v úvahu. Tamsin Graingerovou musel někdo z úrovně ulice vynést po schodech až na nástupiště, a to měla dívka podobnou hmotnost jako Sonia. Schodů tam bylo opravdu hodně a na vlastní pěst by se Tom o něco takového rozhodně nerad pokoušel. Jak se mu tak hlavou honily všemožné varianty, najednou mu zachrčela vysílačka. Volala mu jeho mladá konstáblyně Philippa Stanleyová. „Pane, asi byste se sem měl okamžitě vrátit. Šéf se rozčiluje na celé kolo, že tu nikdy nejste, když je vás zapotřebí, a navíc nějaká dívka přišla ohlásit, že ji přepadli.“ Sakra. Věděl, že radši neměl odcházet, když je na stanici šéfinspektor. Podle zákona schválnosti se samozřejmě jako na potvoru musí něco přihodit. A tak Tom po štěrkové pěšině chvátal zpátky a jeho poklidná nová perspektiva se rázem rozplynula. * Když se na stanici vrátil, byl Victor Elliott rozpálený vzteky. Už tak růžová tvář mu zcela zbytečným hněvem téměř zbrunátněla. Tom věděl, že za zády o něm Victor vždy mluví jako o „koumesovi Douglasovi“, a to jen proto, že – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221426