správně tušil, že na ní asi odmítneme spát, a koupil nám novou. Zpod matrace a pelesti odvážně čněl růžový keř, přes dva metry vysoký a obrostlý svěžími, zářivými květy. Mám pocit, že tomuhle odstínu se říká „dusty rose“, „zaprášená růže“, a když jsem náš keř viděla, jak statečně kvete dva metry od frekventované silnice, pochopila jsem, proč je tenhle odstín v Londýně tak oblíbený: na téhle barvě se nevyjímá špína. Matrace čekaly přes půl roku, než je odvezli, a růže pořád kvetla. Zadní zahrada byla v horším stavu. Nebyla vybetonovaná, ale pokrytá, bez zjevného důvodu, poloshnilými hobrovými deskami a popraskaným umakartem. K. osobně vynesl ze zahrady asi tak dvě tuny stavebního rumu a po několik týdnů každý čtvrtek za kuropění uprošoval popeláře, aby pár putýnek odvezli. Zahrada byla holá, až na břečťan a jasmínový strom, ale měla potenciál! Osela jsem ji travním semenem a zalévala ji, až se zazelenala. Do rohu jsme si postavili malý plátěný altánek. Zas jednou jsem mohla pracovat venku a svět byl nádherný. Následující jaro jsem odjela pryč. Zrovna na těch kritických pár týdnů, kdy na zanedbaných zahradách v jižním Londýně vyroste metr vysoký mléč a pcháče a vzápětí to všechno pospojuje svízel a zneprostupní dlouhé, pichlavé šlahouny ostružin. V té době si dáma z Čísla Dvě, Jorubanka, která se sem nedávno nastěhovala, postavila hlavu a řekla Robovi, že jestli s tou zahradou něco neudělá, přestane platit nájem. A tak Rob poslal zahradníka – mladého chlapce, nejspíš z Brazílie. Ten dorazil s křovinořezem a zahradu srovnal se zemí. Zadní dvorek nedopadl tak špatně, tam celkem vzato nebylo co zničit – a Brazilec přes naléhání dámy z Čísla Dvě odmítl porazit jasmínový strom a strhat břečťan z plotů. V přední zahrádce… zabil naši růži! Uřízl ji čtyřicet čísel nad zemí, takže z ní zbyl jen smutný pahýl. Letos na jaře jsem se chystala zahrádku uvést do lidštějšího stavu ještě před odjezdem do Česka. Soudila jsem, že když zahrádka bude vypadat aspoň trochu úpravně, nepozve Rob Brazilce s křovinořezem. Taky jsem už stihla na zahradě rozmístit bylinky
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221424
– mátu, česnek a tak, které se slibně rozrůstaly, a zahrabat do země cibulky jarních kytek. Dokonce i z pahýlu růže už vyrůstaly metrové výhonky – zdálo se, že bude zase kvést. Instruovala jsem K. v praktickém rostlinopise: které kytky nechat, které bez milosti vyškubat, aby zahradu ochránil, až tu nebudu. Ještě jsem nestihla nikam odjet – a dočkala jsem se překvapení: Jorubanka z patra nad námi, která o sobě tvrdí, že je „můj manžel“, jednoho krásného dne vzala mačetu a přední zahradu dorubala. Houští bodláků a ostružin nechala na pokoji, do toho se jí pouštět nechtělo. Zato uťala stonky odkvétajících talovínů a povraždila celý záhon ladoněk, které zrovna vylezly ze země a chystaly se rozkvést. A co horšího: pečlivě osekala výhonky naší růže. Zůstal z ní zas jen ten ohyzdný tlustý pahýl. Byla jsem z toho docela zdrblá. Znám jen málo nádhernějších věcí než záhon rozkvetlých modrých ladoněk – a teď tu místo nich máme smutný úhor, zdobený jen obaly od žvýkaček, čokoládových tyčinek a smažených kuřat, které nám na zahradu hážou pitomci z ulice. Nad růží jsem div nebrečela – podle tloušťky kmínku soudě už toho má hodně za sebou, ale tohle jí snad ještě nikdo neprovedl. Ječela jsem na K., že vážně nechápu, jak může někdo z růže osekat zelené výhonky i s poupaty, když přitom nechá stát na místě šeredný ožužlaný pahýl a bodláčí se vůbec nedotkne. Můj manžel Jorubanka ještě ke všemu přední zahrádku nezmasakrovala ze vzteku jako svého času Donna Clivovy rajčata a dýně. Neposekala bezmyšlenkovitě všechno, co se jí připletlo do cesty, jako v Paulově domě Blbec z Ugandy anebo tady u nás Brazilec s křovinořezem – pravděpodobně naštvaní, že dostávají málo zaplaceno, a toužící to mít co nejdřív za sebou. Kdepak. Můj manžel Jorubanka zmasakrování zahrady věnovala celé odpoledne – sekala pomalu, s rozmyslem, důkladně, v upřímné snaze zahrádku učinit krásnou. Což znamenalo nenechat na ní jediný zelený lísteček. Pak odfrkla, setřela pot z čela, vrátila mačetu do pochvy (tohle nemá být slovní hříčka) a zbytek dne strávila s pocitem dobře vykonané práce. Podle K. zaslouženým. To mě dostalo. Odvedla jsem toho proradného mizeru k pahýlu růže, vedle
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221424
kterého se válely odseknuté výhonky, dosud čerstvé. „Zabila naši růži!“ pronesla jsem melodramaticky, protože to podle mých zkušeností na Afričany nejlíp funguje. „Podívej! Za pár týdnů by vykvetla. Já vím, že to ‚myslela dobře‘, jak říkáš. Ale takhle to dopadlo. Zabila růži!“ Říkala jsem to anglicky a použila, přirozeně, slovo „rose“. „Rose?“ vyhrkl K. poděšeně. „To koření?“ „Žádný koření. Růži, sakra. Růže je okrasná kytka, ty pitomče, v Anglii velmi oblíbená. Hotový SYMBOL Anglie.“ „Fuj! Už jsem se lek!“ řekl K. Očividně si oddechl. „Né, je to dobrý,“ pokračoval, když jsem na něj udiveně hleděla. „Já už myslel, že to byla rosemary.“ Rozmarýnu neboli rosemary chodíme tajně oždibovat do jedné zahrádky ve vedlejší ulici, pokaždé když K. dostane chuť na pečenou beránčí nožku s bramborem. K. viděl keře rozmarýny mnohokrát – a teď si je poplete s růží! Kdybychom byli řádně oddáni, rozvedu se s ním. Ve vzteku jsem začala psát cedulky – s tím, že je nechám laminovat a přivážu k pahýlu květiny, kterou si K. popletl s rozmarýnou (TOTO JE RŮŽOVÝ KEŘ, OKRASNÁ KVĚTINA, V ANGLII I JINDE V EVROPĚ VELMI CENĚNÁ PRO SVÉ KVĚTY. MÁ NAVÍC HISTORICKÝ VÝZNAM. VZPOMÍNÁTE NA VÁLKY RŮŽÍ? NEBO NA ODSTÍN PLETI ZVANÝ ,ENGLISH ROSEʻ‘? TAK TENHLE PAHÝL, TO JE ONA. POKUD HO, -----, NECHÁTE NA POKOJI, MOŽNÁ SE VZPAMATUJE), případně zapíchnu do záhonku bývalých ladoněk: (TOTO BYLY ,BLUEBELLSʻ‘ʻ, MILOVANÉ JARNÍ KVĚTINY ANGLICKÝCH LUHŮ A HÁJŮ. BYLY BY ROZKVETLY KRÁSNÝMI, NĚŽNÝMI MODRÝMI KVĚTY. LETOS UŽ JIM NEPOMŮŽE ANI SVĚCENÁ VODA, ALE POKUD JE, -----, NECHÁTE NA POKOJI, NENÍ VYLOUČENÉ, ŽE PŘÍŠTÍ ROK POKVETOU) Sepsala jsem půlstránkový traktát s názvem NAŠE ZAHRADA a ten jsem chtěla vyvěsit do chodby, hned u domovních dveří, aby si ho nikdo nemohl nevšimnout. Byl dost drsný. „Děkoval“ sice „neznámému“ člověku s mačetou za snahu zvelebit prostor kolem domu, ale informoval ho, že tady jsme v Evropě a kytky nerostou stejným tempem, jak je rok dlouhý. Nikoli. Máme čtyři roční obdo-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221424