Vešel jsem dovnitř, rozsvítil a uviděl to boží dopuštění. Psací stůl ležel vzhůru nohama jako mrtvola, šuplíky byly vytažené a jejich obsah poházený bez ladu a skladu. Ze zdi někdo strhl obraz. Knihy ležely rozházené po podlaze jako perly z roztrženého náhrdelníku. Někdo se vykálel na podlahu a použil Jüngerův Oheň a krev jako toaletní papír. Dvě židle pro návštěvy byly rozlámané na kusy. Má vlastní židle z nějakého důvodu pořád stála, jako by na ní někdo klidně seděl a pozoroval, jak kolem něj vzniká spoušť. Telefon byl vytržený ze zdi a psací stroj ležel převrácený, jako nějaký opilec. Nebudu zmiňovat, co udělali s věšákem. Uslyšel jsem za sebou kroky, ale to už samozřejmě bylo pozdě. Museli čekat ve vedlejším pokoji, v mém pokoji, až se vrátím. Začal jsem se otáčet, ale jediné, co jsem viděl, byly stíny, pak mě něco udeřilo do hlavy, skoro mi to roztříštilo dolní čelist, a já jsem spadl. Sežehla mě horká a jasná bolest. Pokusil jsem se odplazit a na chvíli mě nechali a pozorovali mě. Obličej jsem měl na podlaze a pach moči byl ochromující. Vymočili se na můj majetek, a kdybych mohl, tak bych je býval zabil. Ozval se hlas: „To by stačilo. Zvedněte ho, chlapci.“ Snažil jsem se jim utéct, ale chytili mě, dva velcí chlapi, každý z jedné strany, tak snadno, jako bych byl panenka. Nepoužitelně jsem mezi nimi visel. „Drž se dál od mojí dcery, ty zkurvenej antisemito.“ Měl na sobě drahý, černý vlněný kabát, černý klobouk a boty měl naleštěné až k smrti. Měl velké ruce a chlupaté klouby a jediný šperk, stříbrný, hladký snubní prsten. Byl starší než já, bytelněji stavěný a neoholený, ne snad proto, že by měl starosti, ale proto, že mu to bylo úplně ukradené. „Posaďte ho na tu zasranou židli.“
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221396
„Ano, pane Rubinsteine.“ Upustili mě na židli a nebylo to právě jemné. Ve spáncích mi bušila krev a z rány, kterou mi uštědřili, se řinula krev. Jeden z nich držel v ruce obušek potřísněný mou krví. „Kdo vás kurva pustil dovnitř?“ zalapal jsem po dechu. „Pozor na pusu. Moše?“ Surovec nalevo zvedl obušek, udeřil mě do kolena a já měl pocit, že zemřu bolestí. „Ano, pane Rubinsteine.“ „Už budete zdvořilý, pane Wolfe?“ „Prosím?“ řekl jsem. „Nemluvím jidiš.“ Povzdechl si. „Moše…“ „Ano, pane Rubinsteine.“ V tu chvíli jsem si myslel, že jsem na bolest připravený, ale nebyl jsem. Praštil mě do ucha a skoro mi ho utrhl. Ruku měl potřísněnou krví a znechuceně si ji otřel do mého kabátu. „Vy jste Julius Rubinstein,“ řekl jsem. „Ten bankéř.“ Těžko se mi mluvilo. Rty se jen ztěžka pohybovaly, aby vytvořily slova, a jazyk jsem měl ochablý. „Řeknu to ještě jednou, čmuchale. Drž se kurva dál od mojí dcery.“ „Od… od které?“ „Dovele?“ „Ano, pane Rubinsteine.“ Surovec napravo mě jednou rukou zdvihl do vzduchu. Pak se mnou praštil o zeď. Přistál jsem na hromadě knih a dopadl tváří do velké, hnědé haldy sraček, kterou tam pro mě připravili. Pálilo mě to v oku. „Vy… vy špinavá zvířata,“ pronesl jsem. Vyznělo to jako zaúpění. „Zvedněte ho.“ „Ale on je celý od sraček, pane.“
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221396
„Řekl jsem, zvedněte ho.“ „Ano, pane Rubinsteine.“ S ošklíbáním mě zdvihli a usadili zpátky na židli. Snažil jsem se otřít si výkaly z obličeje, ale povedlo se mi je akorát tak rozmazat. Rubinstein přecházel přede mnou, ruce založené za zády, jako by dával lekci z Tóry nezvedenému klukovi z ješivy. „Má dcera,“ řekl, „dokáže být tvrdohlavá.“ Nečekaně se ke mně otočil a pozorně si mě prohlížel bledýma očima a pak zase neklidně přecházel po místnosti. „Není snadné mít dcery. Vy jste se nikdy neoženil, Wolfe, že ne?“ „Ne.“ „To je možná moudré. Nikdy jste neměl děti?“ „Ne.“ Povzdechl si. Byl to trpělivý, vše snášející povzdech. „Dcery,“ řekl. „Zlomí vám srdce a ještě se u toho smějí. Chlapcům rozumím, chlapci vědí, co je jejich povinnost. Ale Bůh nikdy neuznal za vhodné dát mi chlapce.“ Mlčel jsem. Nemohl jsem nic získat tím, že si ho ještě víc znepřátelím. „Co chtěla?“ zeptal se. „Kdo?“ „Má dcera.“ „Isabella.“ „Nevyslovuj její jméno, ty hajzle. Nejsi hoden vyslovit její jméno.“ „Řekla mi, že vaše druhá dcera se pohřešuje. Chtěla, abych ji našel.“ „Juditu?“ „Máte snad nějakou jinou?“
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221396