chaim cigan
104
„Samozřejmě beze zmínky, že jsi mu s ní pomáhal,“ dobíral si ho otčím. O suezské krizi se ale psalo i v novinách a Max se s ním opět hádal, protože se bál, že Arabů je tisíckrát víc než Židů. Potom k nim přijel Alfred, synovec Maxova vlastního otce, kterého Němci zabili v terezínské Malé pevnosti. Přestože byl ročník 1916 jako otčím a o dvacet šest let starší nežli Max, byli bratranci. Proto mohl být chlapec po večeři u toho, když dospělí seděli v obývacím pokoji a povídali si – jeho bratranec, matka a otčím. Navíc byla sobota a druhý den nemusel do školy. Max si už nevzpomínal, jak jeho vlastní otec vypadal, protože o něj přišel, když byl ještě malý, a znal ho jenom z fotografií. Zdálo se mu, že je mu Fred podobný, a tak měl chvílemi pocit, jako kdyby tam mrtvý seděl s nimi. Tím pádem moc neposlouchal, o čem se dospělí baví. Pak ale jeho pozornost vzbudilo, že mluví o amuletu, který měl mít Maxův otec na ochranu před zlem. Byl to zázračný amulet, napsal ho učený trnavský rabín Šimon Sidon, vykládal Fred, a nejednomu z jejich rodiny zachránil za války život. Podle něj zachránil život i Maxovu vlastnímu tatínkovi za první světové války, vrátil se bez zranění, a to byl zázrak. Kdyby měl, chudák, ten amulet u sebe, když ho tady sebralo gestapo, přežil by i tuhle válku! Maminka však nad tím vrtěla hlavou: „To je hloupost, Frede. Že Willy vyvázl bez zranění, není pravda, protože z té dělostřelby ohluchl, a hlavně jsem od něj v životě neslyšela, že by nějaký amulet měl.“ „Podle mě,“ vmísil se do řeči vševědoucí otčím, „nerozhoduje o tom, jestli někdo přežije, Bůh ani amulet, ani když je člověk vystudovaný inženýr nebo se proslavil jako boxer těžké váhy. Já vím, co říkám, protože jsem takové viděl umírat jako mouchy, do měsíce bylo po nich. I jednoho boxera, který měl bicepsy jako hory.“ On, a to mu Max věřil, přežil jen proto, že měl tělo zocelené těžkou prací a ničeho se nebál, i když
PRAHA-NOIR_blok-tisk1.indd 104
6. 9. 2016 20:32:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221379
105
zázračný amulet
z druhé strany neměl žádné vzdělání a ničím se nevyzname nal. K čemu ale amulet potřebuje, Maxovi uniklo, pochopil jenom, že přijel až z Bratislavy právě kvůli němu. To vysvětlovalo, proč se ne a ne rozloučit s tím, že by se vrátil bez něj. Vzdychal, že ho potřebuje jako sůl, ačkoliv ani nevěděl, jak vypadá. Všechno, co o něm věděl, bylo, že na něm byla nějaká magie a hebrejská písmena. A mamince dokonce řekl: „Že s tebou strýc nemluvil o těchhle věcech, je pochopitelné! Jsi koneckonců křesťanka, a tohle je rodinné tajemství. Třeba ti ho nechtěl ukázat, a když ho nejvíc potřeboval, už bylo pozdě.“ Najednou ukázal přes chlapce na knihovnu. „Co když ho zastrčil do nějaké knihy?“ „V knihách není, to bych si všiml,“ ujistil ho Max. „To je pravda,“ usmál se otčím ironicky, „ten má všechno přečtené. Hlavně ty lékařské s obrázky,“ dodal sarkasticky. „A víte co? Co kdybychom se podívali?“ postavila se na jednou na Fredovu stranu matka. „Rozdělíme si knihovnu a probereme knihu po knize.“ A aby si chlapec nemyslel, že ho přehlédla, dodala: „Max může prohledat spodní skříňky,“ a zvedla se energicky z gauče. „Stejně jsem v knihovně nevytírala prach, ani nepamatuju.“ Protože pak při hledání stáli a Max klečel, zapomněli na něj a bavili se o věcech, které by neměl slyšet. „Nevykládej nám tady pohádky, že na něj máš právo, protože jsi z rodiny,“ povídal otčím, „a kápni božskou. Máš máslo na hlavě kvůli nějaké levotě a teď ti teče voda do bot, že je to tak?“ Tak se hoch dozvěděl, že se jeho bratranec rozhodl vystěhovat s celou rodinou do Izraele a potřeboval amulet jako sůl, protože Izrael byl ve válce s Araby. „Proboha, co když tě pošlou na Suez?“ vyhrkla Maxova matka s prachovkou v ruce.
PRAHA-NOIR_blok-tisk1.indd 105
6. 9. 2016 20:32:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221379
chaim cigan
106
„Právě proto jsem doufal, že tu po strýčkovi někde zůstal,“ řekl s povzdechem a vrátil na místo Údolí rozhodnutí od Davenportové, které předtím prolistoval. Za nějakou dobu řekl otčím: „Kdyby to bylo před deseti lety, tak bys jim byl dobrý i v padesáti, ale dneska už mají mladší. Já bych tam nejezdil, i kdyby mi slibovali zlaté hodinky s vodotryskem. Stejně to tam jednou špatně skončí, a když ne dneska, tak to bude zítra. Francouzům a Angličanům se nedá věřit. Nechají Izrael ve štychu jako před válkou v osmatřicátém nás a jako nechávají Židy ve štychu vždycky. Nakonec Arabové všechny Židy zaženou do moře a budeš rád, že jsi s rodinou zůstal sedět na zadku v Bratislavě.“ Když bezvýsledně prohledali všechny knihy v knihovně, usedl Fred na úzký pruh spodních skříněk pod zasklenými dvířky knihovny a všiml si Maxe. Chvíli se jeden druhému dívali do očí. „Ba ne,“ povídal zachmuřeně, „Žid nemá dneska na vybranou. Když zůstane tady, dcery se mu provdají za árijce a nebude mít židovská vnoučata, ale nějaké míšence. Na Slovensku by je určitě pokřtili, tam i komunisté věří v Boha, a v Americe nebo v Anglii by si také vzaly góje.“ Chlapec zakryl víko na krabici s fotografiemi, které si prohlížel. „Já nejsem míšenec,“ ohradil se. „Buď rád,“ opáčil otčím, „kdyby si tvůj táta vzal Židovku, skončil bys stejně jako on a jako celá moje rodina.“ Tu noc připravila matka Alfredovi postel v dětském pokoji a Max měl ustláno pod oknem na matracích z gauče v obýváku, na kterém spali matka s otčímem. Max se vyptával na svého otce, ale nic nového se nedozvěděl, leda, že jezdil na lyžích a jako mladý byl mistrem Slovenska v boxu. Potom se odstěhoval do Prahy kvůli nějaké herečce a už se vídali jen málo. „To byla moje teta,“ řekl Max. „Hm,“ zabručel Fred. Beztak mu ležel v hlavě jenom amulet. „Přece by mi ho nezapřeli,“ meditoval v chlapcově posteli.
PRAHA-NOIR_blok-tisk1.indd 106
6. 9. 2016 20:32:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221379