Paul Finch „Už jsme obdrželi celou částku, pane Blenkinsope,“ řekl a zastrčil si mobil zpátky do kapsy overalu. „Hotovo. Z naší strany je transakce dokončena. Už o nás neuslyšíte, až na ob časnou diskrétní nabídkovou rozesílku, což je jediný způsob, jak si do budoucna můžete vyžádat naše služby.“ Blenkinsop přikývl. Z pouhého pomyšlení, že by s těmi grázly měl ještě někdy něco do činění, na něj šly mrákoty. Stačilo stát jim takhle nablízku a vědět, čeho jsou schopni, aby toužil prásknout do bot a upalovat jako o život. „Domů se odtud dostanete?“ Blenkinsop znovu přikývl. „Ano…,“ zašeptal. „Ano. Po starám se o sebe.“ „Nebude se vaše žena vyptávat?“ Panebože, Yvonne! Na tu si během svých dnešních aktivit ani nevzpomněl. I teď, když už bylo po všem, ho pomyšlení na manželku trýznilo. „Je…,“ odkašlal si, „… s dcerou v zahraničí.“ „Vlastně je to jedno,“ opáčil ten ve vínové kukle. „Je fuk, jestli se někdo bude vyptávat. Víte přece, jak odpovídat.“ „Ano.“ „Jste náš klient, pane Blenkinsope,“ dodal druhý muž. „A jako takového vás respektujeme. Málokterý chlap má kuráž udělat to, co vy. Ale v našem byznysu se na sympatie a důvěru nehraje. Nezapomeňte – vy o nás nic nevíte, kdežto my toho o vás víme setsakra hodně. Kde bydlíte, kde pracu jete, s kým se stýkáte. A tak to taky zůstane. Odteď na vás bu deme tajně dohlížet. Jasně, že ne pořád, ale nikdy nebudete vědět, kdy nás zrovna máte za zadkem. Je to taková naše další pojistka. Jistě to chápete.“ Blenkinsop se nezmohl na slovo, prostě jen přikývl. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221245
STALKEŘI „Kdyby se vyskytl nějaký náznak, že jste… řekněme, v pokušení žvanit o věcech, o kterých byste žvanit neměl – a je fuk s kým –, připravte se, že to pro vás bude mít hodně ošklivé následky.“ Blenkinsop by ztěžka polkl, ale nedostávalo se mu slin. „Mimochodem, to není výhrůžka. Je to prostě fakt. Ne mějte nám to za zlé. Jste přece stejného ražení jako my.“ Blenkinsop se chabě pousmál, udělal čelem vzad a odpo chodoval ke svému audi. Nasedl, našel klíčky už připravené v zapalování, nastartoval a vyjel na vozovku. Do Londýna to odtud měl pouhých šestnáct kilometrů. Takhle pozdě v noci by to měla být hladká jízda. Přesto tušil, že to bude nejčerněj ší, nejopuštěnější cesta, jakou kdy podnikl.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221245
11. kapitola
Když se Heck ráno probudil, měl pocit, jako by ho ně kdo praštil do hlavy palicí. Vzápětí s údivem zaznamenal, že někdo cinká nádobím v kuchyni. Přimhouřenýma očima zamžoural na hodiny na nočním stolku; ještě nebylo osm. Po bytě se nade vši pochybnost pohyboval někdo další. Celý rozklepaný vstal – měl žaludek ve vodě a nepříjemně chlu patý jazyk – a klopýtal přes předsíň provoněnou smaženou slaninou. „Dobré ráno,“ pozdravila ho Gemma od sporáku, kde ob sluhovala hrnec a pánvičku. „Co tady děláš?“ „Neslouží ti paměť?“ „No, ehm…“ Pomalu a těžkopádně se mu vracely vzpo mínky na minulý večer. „No jasně… Auvajs.“ Opatrně si sáhl na čelo. „Jak je na tom tvoje hlava?“ zeptala se a otevřela a zavře la šuplík s příbory. Připadalo mu, že to dělá nejhlasitěji, jak to jde. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221245