Bohuš zamával roztrhanou mrtvolou. Viděl jsem, jak z ní visí vnitřnosti. „Udělali to pytláci!“ zakřičel pomateně, jako by chtěl přihlížející přesvědčit o své pravdě. Vzal nalomený parůžek, utrhl ho a držel jako trofej. Určitě si ho vezme domů, aby sám sobě dokázal, že se nebojí. Bláznivý výstup mě vyděsil. Kamarád ztrácel soudnost. Co když jsem na tom podobně? Co když si připadám normálně, ale na lidi působím stejně jako tenhle pomatenec? Podíval jsem se na Ota. Stál vedle mě shrbený, obličej měl ztrhaný. Ani on neměl kam utéct. Všichni jsme doteď utíkali, posledních sedmadvacet let jsme bez přestání utíkali, ani na chvíli jsme se nezastavili. Nepomohlo nám to, stejně jsme byli pokousaní jako moje prsty, neznámo do nás zabořilo tesáky, nemohli jsme ho ze sebe setřást. Nemělo smysl utíkat, nebylo kam. Poplácal jsem Ota po rameni a vrátil se zpátky do bytu.
VI. Za spánkovými kostmi mi tepalo, nervózně jsem přecházel po vrzajících parketách. Žádný útěk, už ne! Když jsem se jakž takž uklidnil, začal jsem si připadat směšně. Chvilkové hrdinství mi najednou připadalo absurdní. Co chci dělat? Co to znamená – žádný útěk? Cítil jsem nutkání něco udělat, ale nevěděl jsem co. Nahromaděný adrenalin mi bouřil v žilách. Když zazvonil mobil, neškubl jsem sebou, byl jsem pořádně nabuzený. Vešel bys do ložnice? napadlo mě, ale radši jsem myšlenku odehnal. Odvaha měla své hranice.
107
karika_strach272.indd 107
2.9.2016 1:54:47
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221242
Přešel jsem do kuchyně (bílá skvrna na lince, rádio vytažené ze zásuvky) a přijal hovor. Displej ztmavl, po chvíli se objevil Hanin obličej. Seděla v obýváku, ale na jiném místě než posledně. „Ahoj, slyšela jsem, co se stalo,“ prohodila a dívala se na mě, jako by zkoumala, v jakém jsem rozpoložení. „Slyšela jsem, že ses zase chytil s Bohušem.“ „Jak to víš?“ „Volal mi Oto.“ „Chtěl, abys na mě dohlédla?“ „Tak nějak,“ přisvědčila. „Jsi v pořádku?“ „Jasně, udělali to pytláci, jsem v pořádku,“ pokýval jsem hlavou. „Asi stejně jako ty, Oto nebo Bohuš.“ Zachytila moji podrážděnost. Ztichla, obraz na displeji se zachvěl, nervózně si poposedla. Sklopila zelené oči, párkrát zamrkala, a když se na mě znovu podívala, zahlédl jsem náznak strachu. „Ty jsi taky jako oni?“ zavrčel jsem. „Na nic si nevzpomínáš jako Oto, nebo jsi strašně nad věcí jako Bohuš?“ „Ne, já…“ zakoktala. Najednou mi svitlo, proč na střední chodila s Bohušem – protože tam nebyl s námi, ledová planina se ho nedotkla, nepoznamenala ho jako nás tři. Proto jsem u ní nikdy neměl šanci, zatímco Bohuš triumfoval. Vlastní zbabělost ho zachránila, byl pro Hanu majákem jistoty. Nemusela před ním nic skrývat, a zároveň u něj neslyšela hučení kovových válců. „Povídej mi o tom!“ vykřikl jsem do mobilu. „Mluvte o tom někdo, proboha!“ Podívala se na mě, kousla se do spodního rtu. „Byli jsme tam, Hano.“ Chtěl jsem to říct rázně, ale zachvěl se mi hlas. „Dělo se to tehdy a děje se to i teď.“ „Já vím,“ šeptla. „Musíme o tom mluvit, jinak…“
108
karika_strach272.indd 108
2.9.2016 1:54:47
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221242
„Jinak co?“ Mávl jsem rukou a něco vyprskl, byl jsem pořádně napružený. „Jinak co?“ zopakovala. „Zase to zmizí jako před lety, možná už navždycky. Navždycky,“ zopakoval jsem rozčíleně, jako by na tom záleželo. „Možná by to bylo nejlepší.“ „Ty víš, že nebylo! Když se tomu nepostavíme čelem, zůstaneme tam navěky.“ „Kde zůstaneme?“ zeptala se, ale cítil jsem, že dobře chápe, o čem mluvím. „Víš kde. Nikdy jsme se odtamtud nedostali.“ „Utekli jsme,“ sykla. „Neutekli, pořád utíkáme, copak to nevidíš?!“ Potáhla nosem, oba jsme stáli na tenoučkém ledě. Slyšel jsem jeho praskání. „Tak co chceš dělat?“ zeptala se. „Postavit se tomu čelem, aspoň jednou. Neutíkat, zjistit, co to je, a…“ „Co přesně chceš dělat?“ „Nevím, k čertu!“ „Přemýšlela jsem o tom.“ „Opravdu?“ nadzvedl jsem obočí. Stoprocentně jsme o tom přemýšleli všichni čtyři, ale Hana byla první, kdo to přiznal. „Přišla jsi na něco?“ „Bylo to tady před dvaceti sedmi lety a teď znovu.“ Mlčel jsem, určitě něco dodá. „Možná se to objevilo už předtím,“ nadhodila. „Myslíš v minulosti?“ „Blbost, co?“ usmála se. „Asi moc čtu Stephena Kinga, je to jako z jeho románu.“ I mně se zvedly koutky úst. „Pravidelné několikaleté cykly, ve kterých se probouzí monstrum… Dost ulítlé.“
109
karika_strach272.indd 109
2.9.2016 1:54:47
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221242