Trauma očima dítěte
Magnetická rezonance jasně ukazuje, jak amygdala, která je nejstarším varovným systémem, vysílá elektrické impulsy spouštějící mechanismy přežití „útoku/útěku/zmrznutí“ a frontální neokortex (zajišťující myšlení, plánování, zdůvodňování) zůstává odpojen. Činnost Brockovy oblasti zodpovědné za řeč je omezena a projevuje se zde jen malá aktivita. Není divu, že děti i dospělí „ztratí řeč“ a nemohou popsat svou děsivou zkušenost slovy. Za normálních okolností, kdy mozek není traumatizován, posílá amygdala varovné signály vyšším centrům mozku, „vyšší“ mozek (neokortex) novou situaci vyhodnotí a rozhodne o tom, zda existuje reálné nebezpečí. Pokud žádné neexistuje, aktivita amygdaly ustoupí a všechno je v pořádku. Pokud však dítě trpí následky traumatu, jeho mozek se chová jinak. Zaznamenává jakoukoli novou situaci nebo vzrušení jako potenciální nebezpečí. Tím se spouští produkce nepotřebných chemických látek, které mašírují jako vojáci na bitevní pole (do nejprimitivnějších částí mozku), aby bojovali ve fiktivní válce. Právě tento trvalý vzorec přebytečné energie vytváří symptomy traumatu.
Skupiny druhotných příznaků traumatu: Shrnutí Při naší diskuzi o traumatu, kterou jsme uvedli dříve, jsme vysvětlili, jak vznikají symptomy, nemáme-li dostatek času, síly a pokud nejsme dost rychlí nebo velicí k tomu, abychom přemohli síly, které jsou proti nám. Fyziologicky, bez ohledu na náš věk, velikost nebo tvar, jsme naprogramováni tak, abychom produkovali hormony a chemické látky, které nastartují energii a aktivitu svalů potřebnou k tomu, abychom sebe a své milované ochránili a ubránili. V této kapitole oslovujeme počáteční symptomy traumatu: nadměrné rozrušení, stažení, disociaci/uzavření a nehybnost systému se zmrznutím a bezmocí. Také jsme rozsáhle popsali, jak se tyto symptomy projevují u miminek, dětí a dospívajících u jednotlivých případů, které ilustrují každou věkovou kategorii. 112
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221168
Znaky a symptomy traumatu u dětí - 3. kapitola
Zůstanou-li tyto základní symptomy nezpracované, postupem času se objeví nové symptomy. S tím, jak děti procházejí různými stádii léčení, se navíc mohou objevit jiné symptomy, které tu předtím nebyly. Pokud se například dítě dostane ze stádia zmrznutí příliš rychle, místo stažení systému se může objevit úzkost. Pokud traumatické symptomy přetrvávají, pak mají tendenci vytvářet dominantní vzorce. Tyto komplexní vzorce či „skupiny symptomů“ jsou v následujících tabulkách pro jednoduchost seřazeny do skupin.
Když převažuje nadměrné rozrušení Všeobecně platí, že u dětí se vzorcem chronického stavu nadměrného rozrušení můžeme pozorovat následující symptomatické chování:
KDYŽ PŘEVAŽUJE NADMĚRNÉ ROZRUŠENÍ, MOHOU SE POSTUPEM ČASU OBJEVIT TYTO SYMPTOMY: • záchvaty paniky, úzkost a fóbie • flashbacky • nepřiměřené reakce na vyděšení • extrémní citlivost na světlo a zvuk • hyperaktivita, neklid • nepřiměřené emoční reakce • noční můry • vyhýbání, lpění • přitažlivost k nebezpečným situacím • častý pláč a podrážděnost • náhlé změny nálad, např. zuřivost • záchvaty zlosti 113
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221168
Trauma očima dítěte • regresivní chování, jako např. pití z lahve, cucání palce, noční počůrávání, používání menšího množství slov • „riskantní“ chování
Tato kategorie zvýšené ostražitosti vede k nepřiměřeným a rychlým reakcím, které se vymykají kontrole. Tyto symptomy jsou výsledkem přítomnosti silného náboje, který je uložen v paměťových buňkách sensoricko-motorického systému. Nejčastěji převládají symptomy nadměrné ostražitosti a hyperaktivity, bez ohledu na to, k jaké traumatizující události došlo. Následuje příběh aktivního dítěte, které bylo díky okolnostem během delšího období omezeno v pohybu, čímž se narušil přirozený vývoj jeho pohyblivosti. Pokud je omezení dlouhodobé, tyto symptomy se mohou střídat s depresí a rezignací.
Karyiny dlahy Kara je dobrým příkladem toho, jak se symptomy mohou vystupňovat. V deseti měsících, kdy by tato zvídavá malá holčička za normálních okolností prozkoumávala svět a přesunovala by se od jednoho kusu nábytku k druhému, byly její nohy uvězněny v kovových dlahách, které měly napravit vrozenou vadu kyčlí. Dlahy měla střídavě až do svých třinácti let. Když byla starší, byla plná energie, což „každodenně!“ zahlcovalo její rodiče, jak sami říkali. Ve škole byla Kara označena za hyperaktivní. Prožila také trauma ze zubařského zákroku, včetně ortodoncie. To mělo za následek, že se v dospělosti vyhýbala zubařům, protože z nich cítila děs až panický strach. Během dospívání si Kara kompenzovala své nadměrné rozrušení tím, že se celým svým bytím věnovala závodnímu bruslení. Pokud však nebyla na ledě, zaplavovaly ji pocity paniky, měla problémy se vztahy, a trpěla chronickým neklidem. Jakmile se přestala hýbat, přestala být šťastná. 114
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS221168